Červenec 2011

Part 30. – Bon Jovi Live

24. července 2011 v 5:19 Kanada aneb putování za oceán
Tak jsme se rozhodli, že by byla škoda nepodívat s na pořádný koncert. Takže John Bon Jovi. Rozepisovat to tu nebudu, byl to super zážitek.

Plná Rogers Arena.



Bon Jovi osobně:)

Part 29. – Okružní jízda North Vancouverem

24. července 2011 v 5:09 Kanada aneb putování za oceán
Když se daří, tak se prostě daří. A nám se zase jednou něco povedlo. Plán byl celkem jednoduchý. Vstát ráno a jet na dopoledne a část odpoledne na Seymour na sněžnice. Zpráva, že na kopci napadl za poslední týden metr sněhu, nás velmi potěšila, a proto místo lyžování ve Whistleru jsme rozhodli, že tentokrát upřednostníme sněžnice.
První komplikace nastali už v sobotu večer. Na Czech housu se zase jednou konala párty. Tentokrát to nebyly ničí narozky. Láďa dostal novou práci a zrovna práci v geodézii, a to se samozřejmě musí pořádně zapít. Opět se na párty objevila spousta lidí a tak se tak veselo popíjelo a tancovalo, pařilo a slavilo, až najednou byly čtyři hodiny. Nejvyšší čas tak akorát jít spát.
Ráno nám v osm zazvonil budík. No po čtyřech hodinách spánku, nic moc. Zvlášť když venku panuje obvyklé Vancouverské počasí - leje jako z konve. Nakonec se nám všem třem - mě, Máce a Jindrovi - podařilo nějakým zázrakem vykopat z postele. Teda největší námahu to dalo asi Jindrovi, který vylezl jen proto, že jsme byli ještě domluveni s Markem a Denisou, že se sejdeme na Seabusu. Přichystali jsme vše potřebné do prašanu a vyrazili. Už cestou na Skytrain jsem si říkala, že to budeme mít celkem těsné. No a ve Skytrainu už bylo jasné, že dobíhání Seabusu se nevyhneme. Rannímu sprintíku jsme se sice nevyhnuli, ale Seabus jsme nestihli. Odplul bez nás, s Markem a Denisou na palubě.
Začali jsme vymýšlet náhradní variantu. Vytáhla jsem mapu s linkami autobusů a koumala, jak nejlépe se dostat na Seymour bez Shuttle busu, protože ten sice jezdí na Seymour z Londsdale, ale jediný Seabus, kterým bychom to stihli, nám odplul. Jak jsme tak koukali do mapy, kde se vzal tu se vzal kouzelný dědeček. No kouzelný nebyl a dědeček taky ne. Postarší muž se nás ptal, jestli nepotřebujeme poradit. Ani jsme moc nepotřebovali. Jediné, co jsem nevěděla bylo, kde přesně se nachází která zastávka busu. Vypověděli jsme mu problém s odplutým Seabusem, pravděpodobně odjetým Shuttle busem. Nic, co bych už nevěděla, nám neřekl a ještě si celkem drze řekl o peníze. Prej je nezaměstnaný, hladový a Bůh ví, co ještě. Nakonec mu Jindra dal z peněženky nějaké drobné. Po té, co je spočítal a nevyšel mu ani dolar, začal zase s jídlem. Na to mu Jindra nabídnul mysli tyčku. Tu odmítnul. Zajímavé. Na důvěryhodnosti to moc nepřidalo. Nakonec mu Jindra ještě přihodil dolar. My s Mácou jsme peněženky radši nevytahovaly.
Čas pomalu plynul a my vymysleli řešení. Zavolali jsme Márovi, jestli by zkusil použít svůj šarm a poprosit řidiče Shuttle busu, že by na nás počkal asi 7 minut, něž dorazíme dalším Seabusem. Ten už jsme stihli. Ze Seabusu jsme si na Lonsdale opět dali menší sprintík k místu, odkud normálně jezdí Shuttle bus na Seymour. A k našemu překvapní tam nebyl. Zjistili jsme, že odjel tak o půl minutky dřív. Tak další náhradní plán. Dostat se na Parkgate village a odtamtud jet Shuttlem v jedenáct. Opět jsem nakoukla do mapy s linkami autobusů a podle ní jsme, už jen s Jindrou, nastoupili do 229. Máca se rozhodla, že vzhledem k tomu, že jde večer do práce a na Seymour cesta dlouhá, pojede do postýlky spát.
Po půl hodině jízdy a divném směru, jsme se řidičky zeptali, jestli bus jede na Phibbs Exchange, kam jsme potřebovali. Hádáte správně, nejede. Takže po další půl hodině vyhlídkové jízdy deštivým North Vancouverem jsme k našemu překvapení dorazili opět na Lonsdale. Tam už bylo nad slunce jasné, že dostat se dnes na Seymour nám není přáno. Ve Starbucksu jsme dali kafe odjeli domů dopsat spánkový deficit.
Sečteno potrženo, jsme po pařbě a čtyřech hodinách spánku vylezli z postele, abychom dvakrát sprintovali na MHD. Jednou nám to odplulo a jednou ujelo. Následně jsme strávili hodinu okružní jízdou v zamlženém autobuse a jeli zase zpátky. To vše v zimním oblečení do sněhu a s magic carpetama na batohu. Supr výlet.
A to prej mají ve Vancouveru jeden z nejlepších městských dopravních systémů na světě. No nevím, jak na to přišli, ale pravda to teda rozhodně není. Protože někam se tu dostat bez auta pomocí MHD je celkem umění a je potřeba opravdu velká dávka trpělivosti.

Part 28. – Whistler

24. července 2011 v 5:07 Kanada aneb putování za oceán
Whislter je městečko nacházející se zhruba dvě hodiny jízdy na sever od Vancouveru. Známý je především tím, že se tam loni konaly olympijské závody v lyžování a údajně je to nejlepší lyžařské středisko v Severní Americe. Takže nám to nedalo a vydali jsme se tedy navštívit slavný Whistler a zjistit, co je na tom pravdy.
Tak předně nemám moc s čím porovnávat, protože jsem všechna střediska v Severní Americe neprojela. Ale Whistler rozhodně patří k nejdražším střediskům. Jednodenní premice pro dospělého stojí sto dolarů. To není zrovna málo. Navíc jsme zjistili, že se staré sedačky z Alp asi posílají sem. Když jsme porovnávali služby tady a v Alpách, Alpy vyhrály. V neděli se tvořily celkem dlouhé fronty a navíc ve čtyři zavřou všechny vleky a máte smůlu. Za tohle se nám stovku vyhodit moc nechtělo. Takže jsme přemýšleli, jak to obejít.
Ve Whistleru kontrolují permice jen na dolních lanovkách. Na prostředních a horních stanicích se nic nekontroluje. Prostě přijedete a jdete na sedačku. Žádné turnikety. To se dalo celkem dobře využít. Objevili jsme trail lesem do půlky kopce. Takže ráno nejdříve rozcvička. Pěkně lyže na záda a šlapat. Cesta tam trvala přibližně hodinu a dvacet minut a občas vedla i hustníčkem. Po takovém sportovním výkonu jsme pak ani neměli tak špatný pocit, že jezdíme zdarma.

Výhled z Whistler Mountain na Garibaldi provincial Park.

Špičatý kopec vzadu je Black Tusk.

Trocha hikovaní do free zony.

Kačenky mají u lanvky malou párty.

Lyžovačka:)

Gondola Peak zo Peak - z Whistler Mt. na Blackcomb Mt.

Malá ranní rozcvička.

V Gondole.

Olympijské kruhy ve Whistleru.


Part 27. – Seymour

24. července 2011 v 4:57 Kanada aneb putování za oceán

Seymour patří k jedněm z lyžařských středisek za Vancouverem. Dále tam ještě je Cypress a Grouse Mt. Seymour je z nich nejmenší a na lyžování nic moc. Mají ale super snowboardový park. Seymour se pyšní celými pěti lyžařskými vleky. Tři neskutečně pomalé dvousedačky, jedno lano a jeden patnácti metrový kobereček pro děti. Upřímně žádný zázrak. Přirovnala bych to tak k Deštné v Orlických horách. Svah dobrý tak pro začátečníky. S Babetou a s Lubošem jsme si sehnali právě na Seymouru volunteerování - dobrovolničení. Dostali jsme zaměstnaneckou kartičku s permicí, slevou na občerstvení, půjčení lyží i sněžnic. Za to jsme měli povinnost odpracovat 78 hodin v dětské lyžařské škole a pomáhat instruktorům s dětmi.
Vždy o víkendu v neděli, jsme ještě za tmy vyrazili z deštivého Vancouveru směr sever. Jak jsme nabírali nadmořskou výšku, déšť se začal měnit v sníh. Ve středisku pak bylo kolem tří metrů sněhu. Tam jsem s ostatními dobrovolníky připravili parčík kolem koberečku a čekali, až se přiřítí dětičky. Během dne jsme se sem tam zdejchnuli, jen když bylo instruktorů a volunteerů víc než dětí, a vyrazili na sjezdovku párkrát si to sjet a pak zase jít pomáhat přezouvat děti. No někdy nás dětičky pěkně štvali. Spíš připomínali malé saně a občas to byly pěkní smradi. Holt jiná výchova. Ale i přes ranní vstávání, špatné počasí a nevychované haranty jsme tam jezdili rádi. Alespoň jsme nemuseli trávit celý den zalezlí v basementu, ale dostali jsme se na hory.
Kromě lyžování jsme měli na Seymouru zdarma i půjčení sněžnic a byla by škoda toho nevyužít. Takže jsme občas vyrazili i s Magic Carpetama blbnout do prašanu. Hlavně trochu výš ho byla hromada. Nakonec jsme si přitom stihli vylézt i na kopec - Mt. Seymour 1st Peak. A dolů na koberci.

Západ slunce z lanovky

Těžký výstup na vrchol.

Na vrcholu - Mt. Seymour 1st Peak - výhled nic moc.


Iglů, aneb eskzmácké koleje pro studentz ze severu.


S Adélou.

Čerstvý prašan a je pro nás. Hurá, jde se blbnout ve sněhu.

Výhled z vrcholku, tentokrát nám počasí přálo.