28.1. - 30.1. 2011
Leden pomalu končil. Vánoce byly už jen vzpomínkou oživovanou naším vánočním stromkem, který vypadal poslední dobou spíš jako koště. Pomalu jsem zabředávala do každodenního stereotypu. Od pondělí do pátku práce. Občas volno, podle toho, jestli zrovna napadlo pět čísel sněhu. Soboty volné, většinou věnované dohánění spánkového deficitu a neděle strávené na Seymouru, co by dobrovolník. Jednou se u nás objevila Babeta, jestli nechceme jít na večeři k jedné její kamarádce Martině. Nakonec jsme šli jen já s Mírou a Babeta s Lubošem. tam jsme se potkali ještě s Pavlem. Večeře byla výborná a na závěr nás Martina se svým manželem Mikem pozvali na víkend na výlet. Představa třech dnů strávených na horách se všem moc líbila, takže jsme nadšeně souhlasili. Víkend se pomalu blížil. Začali jsme shánět vybavení, jídlo a samozřejmě volno z práce. Pomalu se blížil pátek, neboli den D. Vše bylo nakoupeno a zabaleno, sněžnice půjčeny a my natěšení.
V pátek ráno jsme vyráželi už ráno před osmou z našeho Czech Housu. Po cestě jsme ještě v North Vancouveru vyzvedli Pavla a pak hurá směr Squamish, kde jsme měli v devět hodin sraz s Martinou, Mikem a ostatními účastníky. Náš výlet začal opravdu zajímavě. První zádrhel nastal už před Squamishem. Tak jsme si to jeli asi 80 km/h po dálnici. Nejeli jsme zrovna pomalu, ale ani jsme nejeli rychleji než ostatní auta. Problém je, že se cesta klikatí a každou chvíli se osmdesátka mění na šedesátku. Projížděli jsme kolem policejního auta. Blikalo. Asi se něco stalo, jsme si mysleli a jeli dál. Najednou auto jelo, blikalo a houkalo za námi. Nakonec jsme usoudili, že je to asi na nás a zastavili jsme. Vystoupil policajt a povídá, že jsme jeli na šedesátce osmdesát pět. Všem nám zatrnulo. Policajt si vzal od Luboše jakožto řidiče potřebné dokumenty, řidičák, mezinárodní řidičák, pas a pojištění, a odběhl si to zkontrolovat do auta. Po chvíli se vrátil. Dokumenty, byly v pořádku. Jen ta rychlost. Teda jeli jsem sice na šedesátce trochu rychleji, ale některá auta nás stejně předjížděla. Jediný háček byl v tom, jak jsme se od muže zákona dozvěděli, že jsme nezpomalili, když jsme policejní auto míjeli. To jsme ale samozřejmě nevěděli. Nakouknul do auta a ptal se odkud jsme, kam se chystáme. Taky nám oznámil, že nám může zabavit auto až na sedm dní a dát pokutu asi 300 dolarů. A jak by se nám líbilo vyrazit na výlet už odtud. No nelíbilo. Ještě chvíli strašil, ale nakonec nás nechal jet bez pokuty. Docela se nám ulevilo, ale to rozhodně nebylo první dobrodružství, které nás ten den čekalo.
Ve Squamishi jsme měli sraz s ostatními účastníky zájezdu. Ještě jsme nakoupili Magic Carpety - kus plastu, na kterém se pak dá jezdit z kopce - a vyrazili na parkoviště, odkud začíná trail k Elfin Lakes. Po chvíli skončila asfaltka a pokračovala jen štěrková cesta. Ta začala být postupně zasněžená a ledovatá. Minuli jsme ceduli "Nazujte sněhové řetězy". Kdybychom nějaké měli, určitě bychom je nazuli. Asi 400 m před parkovištěm se nám autíčko v kopci zastavilo a protože byl pod námi led, nechtělo se už rozjet. Kluci vystoupili s tím, že nás roztlačí. To se ukázalo jako celkem nemožné. Na silnici se nedalo ani pořádně stát. Martina s Mikem před námi měli evidentně stejný problém. Akorát vlastnili řetězy, tak je zrovna nazouvali. Tak jsme tak postávali kolem auta a přemýšleli, co dál. Třeba dojít si půjčit řetězy od ostatních, co už jsou pravděpodobně už na parkovišti. Najednou si z ničeho nic se nám začalo pohybovat auto, akorát že řidič stál s námi venku. Naštěstí se otočilo jen o 90° a zůstalo stát. Akorát blokovalo celou silnici. Ze shora se nám zrovna řítil Heft se sněhovými řetězy jako záchrana. Nejel zrovna pomalu, na to že cesta se připomínala kluziště. Začali jsem mávat, ať zpomalí, ale auto nějak nereagovalo, takže heft nakonec skončil předkem auta v příkopě, takže kluci měla najednou na starost dvě auta. Nakonec jsem ale nasadili řetězy, dostali auto z příkopu a mohli pokračovat na parkoviště. Tam jsem spakovali batohy a vyrazili směr Elfin Lakes.

Jedno auto auto napříč ledovatou cesto, druhé v příkopu. To to pěkně začíná.

Cesta tam. Výhledy nic moc, ale za to jsme viděli pěknou mlhu, dala bz se krájet.
První část cesty vedla po poměrně dobře vyšlapané cestě. Nasadili jsme sněžnice a vyrazili. Asi po dvou hodinách šlapání do kopce se před námi objevila chaloupka. Tak jsme dali sváču a pokračovali další dvě hodiny po překvapivě taky vyšlapaném trailu k chatě Elfin Lakes. Tam jsem dorazili celkem brzo. Protože byl pátek, na chatě nebylo moc lidí. Jen naše skupina a pak ještě asi dalších deset lidí. Ubytovali jsme se na palandách. Chata, ať to zvenku nevypadalo, měla kapacitu asi pro 38 lidí na palandách a další asi 50 všude možně na zemi. To jsme se taky přesvědčili další noc, kdy na chatu dorazil UBC outdoor club a mnoho dalších sportovních nadšenců. Večer jsme strávili vařením večeře, jedením večeře a hraním her, převážně Ass hole (český doslovný překlad: ass - zadek, hole - díra), měl úspěch.

Vypadá to jako chaloupka strýčka Toma, ale má to dvě patra a vejde se tam 38 lidí na palndy a dalších minimálně 50 na zem.
Ani další den jsme neměli štěstí na výhledy, byla mlha a zamračeno. Tak jsme alespoň vytáhli Magic Carpety a našli nejbližší svah. No a tam jsem vydrželi blbnout několik hodin. Však bylo všude spousta prašanu. K večeru se začala chata zaplňovat. Někteří si vyhrabali díru do sněhu spali tam, a někdo měl i stan. My jsme večer ještě jednou vyrazili ven a s čelovkama jsem sjížděli svah u chaty. Musím říct, že s čelovkou to byla docela sranda, zvlášť když není vidět, kam člověk vlastně jede.

Vláček, teď se jen nerozdělit po cestě dolů.

Východ slunce.
V neděli ráno nás konečně přivítalo sluníčko a jasná obloha. Na nic jsme nečekali a vylezli před chatu s foťákama. Nádhera. Hory všude kam se podíváš. Taky jsme se celou cestu zpátky kochali. To co jsme museli předtím vypoutat, to jsme teď scházeli. A to se nám opět velmi hodili Magic Carpety. Cesta dolů byla nejen rychlejší a zábavnější, ale posloužila i jako masáž pro naše pozadí. Výlet jsme nakonec zakončili v příjemné hospůdce se staekem.

Jedno z jezer Elfin a cesta zpátky.

Hra stínů.

Cesta zpět.

Hory všude, kam se podíváš. Ani se nám nechtělo zpátky do deštivého Vancouveru.