Když se Bohové zmýlí

9. května 2011 v 6:30 |  Literární snažení

Křehká rovnováha města se začala pomalu ale jistě bortit. Nechápal, jak je to možné, ale bylo to tak. Konec se pomalu ale jistě blížil. Smutně koukal na své město. Mělo to být jeho jedinečné dílo. Dal jim vše, vše po čem toužili. Měli být spokojení, šťastní. Opak byl pravdou. Ze ctihodných občanů se pomalu stávali podvodníci, zloději a vrazi.

"Já jsem ti říkal, že to nebude fungovat," podotknul jeho otec, jako by se nechumelilo. Samozřejmě, že si pamatoval ten rozhovor. Jenže tehdy si myslel, že když dá lidem vše, budou spokojení. A taky že jim dal vše. Vše, na co si vzpomněl, vše, co našel v knihovně pod titulem: Lidé, vše, co mu radili ostatní. Nejprve shromáždil potřebné informace, pak vymyslel dokonalý systém. A mělo to fungovat, jenže nefungovalo.

Město bylo nádherné. Z jihu omílalo jeho břehy moře, na severu se tyčily hory. Přístav byl zaplněn plachetnicemi s bílými plachtami. V zimě sněžilo, ale sněhu bylo akorát. Ani ne moc, aby byla kalamita, ani málo, aby se z toho stala břečka. V létě svítilo sluníčko a příjemně hřálo. Občas přišla nějaká ta bouřka, aby pročistila vzduch. Na jaře vše kvetlo a podzim hrál barvami spadaného listí.

Náměstí bylo ohraničeno starými kamennými budovami, ze kterých čišela historie. V podloubích se nacházelo spoustu kavárniček a hospůdek. Uprostřed náměstí kašna s průzračně čistou vodou. Vystavěl nádherné budovy v centru. Vysoké, kamenné a vznešené. S velkými byty. Kolem dokola rozmístil rodinné domky ze zahradami. Školy, divadlo, lázně, odchody, zábavní parky, muzea, knihovny, parky, zoologickou zahradu, botanickou zahradu. Prostě vše.

Všichni byli krásní, zdraví a bohatí. Školní docházka byla jen na pět let a zahrnovala předměty jako tanec, zpěv, hry a zábava. Pracovní doba byla tři dny v týdnu, pět hodin. Všeho byl dostatek. Daně se neplatily, politici se nevolili. Neexistovaly fronty u lékaře. Měl to být dokonalý svět. Nikdo si na nic nestěžoval.

Zazněl výstřel. Shlédl na své město. Kde vzali zbraně? Žádné jim nedal. Ulicemi se hnal průvod lidí. On to vlastně nebyl průvod, ale spíš srocení lidí, ženoucích se, zaslepeni davový šílenstvím, na náměstí. Výlohy obchodů byly vymláceny. Jídlo a oblečení se válelo na zemi. Někteří občané, kteří nestačili zběsilému šílenství, skončili v krvi pod nohama svých spoluobčanů. Nikomu na nich nezáleželo. Některé domy byly vypáleny, jiné pobořeny. Ze škol se neozýval smích, ale pláč. Na zdech se skvěly grafity s revolučními hesly.

Otočil pohled plný smutku, zklamání a bezmoci k otci.
"Proč je to tak? Měli být šťastni, vždyť to byl dokonalý svět. Po tom přece toužili. Kde se to zlomilo? Kde přestali být šťastní?
"Však oni byli šťastni, ale jen chvíli. Než se nabažili, než si užili zábavy a volna a her. Pak se ale začali nudit."
"Ale proč? Vždyť tam bylo tolik možností se bavit a užívat si," pořád nechápal.
"Protože ta zábava a to všechno dobré, co jsi jim dal, jsi jim dal zadarmo. Neuměli si toho vážit. Brali to jako samozřejmost a brzy je to omrzelo. Chtěli víc. Začali si vzájemně závidět a nenávidět se. Pomlouvat se a bojovat mezi sebou. A teď? Ani nevědí, proti čemu bojují, jen prostě bojují. A zabíjejí se."
Opět pohlédl na Zem, na své město. Střelba se ozývala ze všech možných směrů. Na náměstí bylo několik ozbrojených skupin, schovaných ve vymlácených domech, za převrácenými vozy a dalšími barikádami, které postupně vyrostly na náměstí. Na zemi se válelo několik mrtvol. Nikdo je neodnesl, nikdo je nepostrádal. Prostě tam leželi v kaluži vlastní krve, která pomalu zabarvovala mozaikovou dlažbu do ruda.

Otec se opět otočil na syna: " Víš co máš dělat?"
"Vím," povzdechl si smutně. Věděl, co bude následovat a přece byl na pochybách.
"Nemáš na výběr, něco jsi mi slíbil," připomněl mu otec mírně netrpělivým hlasem.
"Když já mám pořád pocit, že i přes to všechno zlé, co si udělali, si tak tvrdé potrestání nezaslouží."
"Zaslouží, nezaslouží. Možná máš pravdu, ale když si projdou něčím špatným, třeba se pak někteří z nich naučí vážit si toho dobrého. A i kdyby to byl jen jeden z tisíce, tak to za to stojí."
Chvíli ještě přemýšlel nad otcovými slovy. Pokýval hlavou a smutně pohlédl ke svému, dříve dokonalému městu. Zavřel oči a chvíli se soustředil.

Městem se stále ozývali výstřely, i když interval se pomalu prodlužoval. Mlha šílenství začala některé opouštět. Stáli a nechápavě hleděli na zbraně ve svých rukou, na mrtvé všude kolem, na zem nasáklou krví. V dálce se zvedlo několik bílých praporů. Někteří si s hrůzou začali uvědomovat své činy. Na lítost už ale bylo pozdě. Země se zachvěla. Zemětřesení sebou přinášelo zkázu i vysvobození zároveň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama