Květen 2011

Part 26. – Banff

16. května 2011 v 6:15 Kanada aneb putování za oceán
15.3. - 17.3.

Pomalu a jistě se mi blížily narozeniny, ve Vancouveru nenápadně začínalo jaro a pořád nějak nebyla práce. Jednou přišel David z našeho Czech Housu s tím, že potřebuje do Alberty do Banffu na pohovor. Ostatní se toho celkem rychle chytli a prej že si udělají výlet. Nakonec se nás sešlo šest. Akorát tak k Láďovi do auta. V úterý ráno v pět, zrovna na moje narozky, jsme odjížděli z Vancoveru směr Kamloops, Revelstoke, Lake Louise, Bannf a Canmore. Tam jsme měli zamluvený celkem levný hostel na dvě noci. Pokoj pro šest lidí.

Cesta autem byla celkem únavná, asi proto jsem první půlku dne v autě naprosto suverénně prospala. A nebyla jsem jediná. Kromě Davida a Marka, našich řidičů, jsme tak nějak pospávali všichni. Cestou nás Martin bavil svými trávou podpořenými keci. Teda pokud byl zrovna vzhůru.

Kolem páté hodiny odpolední jsme dorazili do Lake Louise. Tam jsme zastavili na parkovišti a vyrazili se podívat na jezero. Udělali jsme si procházku kolem jezera. Chtěla jsem i přejít přes něj, ale cedule "Tenký led" a opravdu tenký led nás odradili. Pokochali jsme se ledovým zámkem a sochami před hotele Fairmont a vyrazili k ledopádu po cestě vedoucí kolem jezera. K ledopádu jsme se vydrápali už za tmy, ale stálo to za to. Zvlášť cesta dolů byla celkem zajímavá. Trochu jsme s Jindrou litovali, že nemáme goráčové kalhoty, abychom to mohli sjet po prdeli, jako Martin s Gábinou. Vrátili jsme se k autu a pokračovali do Canmore, kde jsme měli zamluvený hostel a hlavně asi už teď dvě hodiny zpoždění.

Lake Louise

Skupinové foto (zleva: Jindra, Cácorka, Gábina, Martin, David a Marek)

Vítejte v mém hradě:)

Z okna je pěkné výhled.

S Jindrou u ledopádu.

Ráno jsme trochu ve spěchu vyráželi do Banffu, který je od Canmore vzdálen asi 20 km. David spěchal na pohovor. Jindra s Markem chtěli odcházet hotely a hledat práci na jaro a léto a já, Martin a Gábina jsme se tam chtěli jen projít. V Banffu naše kroky zamířily nejprve naprosto neomylně do Starbucksu. Snídani jsme v hostelu jaksi nestihli. Posilněni kafem jsme vyrazili do ulic. Nejprve jsme na informacích vyzvěděli informace, co podnikneme odpoledne. Pak zamířili do půjčovny zjistit co za půjčení minimaček na boty, potřebných pro odpolední program. Nakonec nám tam Martin vybral s Gábinou čepičky a sám si koupil Hada na krk. Navíc, když byl tak šikovný prodavač, tak ještě dostal slevu. Kolem poledne jsme vyrazili zpátky do Canmore vyměnit džíny za oblečení do sněhu a vzít si plavky na večerní program v Hot Springs.

V Banffu jsme ještě počkali na Jindru, až ho propustí z jednoho pohovoru na housekeeping v jednom hotelu. Pak už směr Johnston Creek. Z Icewalking, jak to bylo inzerované, se ukázala procházka po vyšlapané cestičce kolem občas zamrzlého potoka. Cesta o délce 2,6 km nám zabrala asi dvě hodiny a to jen proto, že nešlo odolat sněhu. Z obyčejné procházky se brzy stala sněhová bitka, válení ve sněhu a boj o život. Sněhové koule lítaly všude a nikdo nebyl ušetřen koupání ve sněhu. Na konci se nacházel celkem velký ledopád. Tam jsme se chvíli pokochali. Zalitovali, že nemáme vybavení na ledolezení, a pomalu se obrátili na cestu zpátky. Ta nám zabrala taky dost času. Evidentně nám válení se sněhu cesto tam bylo málo.

Cesta Johnston Canyonem k ledopádu.

V polovině cesty byla jeskyně s jezírkem.

Blbnutí ve sněhu:)


Zkoulujeme Jindru, dokud je uprostřed potoka a nemůže se bránit.

V Banffu už na nás čekali Hot Springs. Ještě jsme se na bazén pořádně posilnili a vyrazili. Lístky už jsme měli koupené přes internet, tak jsme neočekávali žádný problém. Ten samozřejmě nastal už u vstupu, kdy nám paní u přepážky oznámila, že si u nich nemůžeme koupit lístky přes net, přestože my je měli. Zajímavé. Nakonec se ukázalo, že lístky máme koupené u nějaké turistické kanceláře někde v centru. Což jsme nevěděli a ani nás nenapadlo, že když si koupíme lístky do lázní, tak je vyzvedneme někde v centru a pak teprve pojedeme pět kilometrů do lázní. Paní nás bez lístků nechtěla pustit, ale půjčila nám na chvíli počítač, tak jsme alespoň zjistili, kde sídlí daná kancelář a rozjeli se zase zpátky do centra. Tam, vzhledem k pozdní hodině večerní, měli zavřeno. Domluvili jsme se, že teda zaplatíme ještě jednou každý sedm dolarů a stejně půjdeme do bazénu. Jediný, kdo frflal byl Martin, ale my ty jeho kecy moc neposlouchali. Po návratu opět do lázní jsme se domluvili s paní, že když jí přineseme další den ráno lístky, tak nám vrátí peníze za vstup.

Nápad s Hot Sprinte se ukázal jako geniální. Naprostá pohoda ve venkovním bazénu s vodou o teplotě asi 37°C. No a aby to bylo dokonalé, začalo lehce sněžit. Paráda. Po té, co jsme si dosyta užili vody a po té, co nás vyhnali, protože už zavírali, jsme to otočili směr Cancore, kde na nás čekal náš hostel a steaky večeři.

Příprava steaků se ukázala jako oříšek. David, jakožto jediný zkušený kuchař, odešel z kuchyně a zanechal tam své pomocníky celkem bezradné. Takže jsem našla v kuchyni Gábinu, Martina a Marka, jak rokují nad pánví a dohadují se, jestli už to maso mají obrátit, nebo jestli už to je hotové. Samozřejmě se mě hned ptali, co si myslím. Ale diplomaticky jsem jim řekla, že by se měli řídit tím, co jim pověděl David. Nakonec se večeře povedla a my mohli jít spát a připravit se na cestu domů.

Výhled na hory z auta.

Nádhera.

Ráno se nám podařil celkem povedený kousek. Zaspali jsme v šesti lidech asi o tři hodiny. Výhoda byla, že jsme se prospali. Rychle jsme sbalili a vyrazili na cestu domů. Bylo krásně jasno a my se mohli cestou domů krásně kochat na hory všude kolem nás. Ještě jsem udělali zastávku u Salmon Arm a pak už nás přivítal Vancouver.

Salmon Arm.








Když se Bohové zmýlí

9. května 2011 v 6:30 Literární snažení

Křehká rovnováha města se začala pomalu ale jistě bortit. Nechápal, jak je to možné, ale bylo to tak. Konec se pomalu ale jistě blížil. Smutně koukal na své město. Mělo to být jeho jedinečné dílo. Dal jim vše, vše po čem toužili. Měli být spokojení, šťastní. Opak byl pravdou. Ze ctihodných občanů se pomalu stávali podvodníci, zloději a vrazi.

"Já jsem ti říkal, že to nebude fungovat," podotknul jeho otec, jako by se nechumelilo. Samozřejmě, že si pamatoval ten rozhovor. Jenže tehdy si myslel, že když dá lidem vše, budou spokojení. A taky že jim dal vše. Vše, na co si vzpomněl, vše, co našel v knihovně pod titulem: Lidé, vše, co mu radili ostatní. Nejprve shromáždil potřebné informace, pak vymyslel dokonalý systém. A mělo to fungovat, jenže nefungovalo.

Město bylo nádherné. Z jihu omílalo jeho břehy moře, na severu se tyčily hory. Přístav byl zaplněn plachetnicemi s bílými plachtami. V zimě sněžilo, ale sněhu bylo akorát. Ani ne moc, aby byla kalamita, ani málo, aby se z toho stala břečka. V létě svítilo sluníčko a příjemně hřálo. Občas přišla nějaká ta bouřka, aby pročistila vzduch. Na jaře vše kvetlo a podzim hrál barvami spadaného listí.

Náměstí bylo ohraničeno starými kamennými budovami, ze kterých čišela historie. V podloubích se nacházelo spoustu kavárniček a hospůdek. Uprostřed náměstí kašna s průzračně čistou vodou. Vystavěl nádherné budovy v centru. Vysoké, kamenné a vznešené. S velkými byty. Kolem dokola rozmístil rodinné domky ze zahradami. Školy, divadlo, lázně, odchody, zábavní parky, muzea, knihovny, parky, zoologickou zahradu, botanickou zahradu. Prostě vše.

Všichni byli krásní, zdraví a bohatí. Školní docházka byla jen na pět let a zahrnovala předměty jako tanec, zpěv, hry a zábava. Pracovní doba byla tři dny v týdnu, pět hodin. Všeho byl dostatek. Daně se neplatily, politici se nevolili. Neexistovaly fronty u lékaře. Měl to být dokonalý svět. Nikdo si na nic nestěžoval.

Zazněl výstřel. Shlédl na své město. Kde vzali zbraně? Žádné jim nedal. Ulicemi se hnal průvod lidí. On to vlastně nebyl průvod, ale spíš srocení lidí, ženoucích se, zaslepeni davový šílenstvím, na náměstí. Výlohy obchodů byly vymláceny. Jídlo a oblečení se válelo na zemi. Někteří občané, kteří nestačili zběsilému šílenství, skončili v krvi pod nohama svých spoluobčanů. Nikomu na nich nezáleželo. Některé domy byly vypáleny, jiné pobořeny. Ze škol se neozýval smích, ale pláč. Na zdech se skvěly grafity s revolučními hesly.

Otočil pohled plný smutku, zklamání a bezmoci k otci.
"Proč je to tak? Měli být šťastni, vždyť to byl dokonalý svět. Po tom přece toužili. Kde se to zlomilo? Kde přestali být šťastní?
"Však oni byli šťastni, ale jen chvíli. Než se nabažili, než si užili zábavy a volna a her. Pak se ale začali nudit."
"Ale proč? Vždyť tam bylo tolik možností se bavit a užívat si," pořád nechápal.
"Protože ta zábava a to všechno dobré, co jsi jim dal, jsi jim dal zadarmo. Neuměli si toho vážit. Brali to jako samozřejmost a brzy je to omrzelo. Chtěli víc. Začali si vzájemně závidět a nenávidět se. Pomlouvat se a bojovat mezi sebou. A teď? Ani nevědí, proti čemu bojují, jen prostě bojují. A zabíjejí se."
Opět pohlédl na Zem, na své město. Střelba se ozývala ze všech možných směrů. Na náměstí bylo několik ozbrojených skupin, schovaných ve vymlácených domech, za převrácenými vozy a dalšími barikádami, které postupně vyrostly na náměstí. Na zemi se válelo několik mrtvol. Nikdo je neodnesl, nikdo je nepostrádal. Prostě tam leželi v kaluži vlastní krve, která pomalu zabarvovala mozaikovou dlažbu do ruda.

Otec se opět otočil na syna: " Víš co máš dělat?"
"Vím," povzdechl si smutně. Věděl, co bude následovat a přece byl na pochybách.
"Nemáš na výběr, něco jsi mi slíbil," připomněl mu otec mírně netrpělivým hlasem.
"Když já mám pořád pocit, že i přes to všechno zlé, co si udělali, si tak tvrdé potrestání nezaslouží."
"Zaslouží, nezaslouží. Možná máš pravdu, ale když si projdou něčím špatným, třeba se pak někteří z nich naučí vážit si toho dobrého. A i kdyby to byl jen jeden z tisíce, tak to za to stojí."
Chvíli ještě přemýšlel nad otcovými slovy. Pokýval hlavou a smutně pohlédl ke svému, dříve dokonalému městu. Zavřel oči a chvíli se soustředil.

Městem se stále ozývali výstřely, i když interval se pomalu prodlužoval. Mlha šílenství začala některé opouštět. Stáli a nechápavě hleděli na zbraně ve svých rukou, na mrtvé všude kolem, na zem nasáklou krví. V dálce se zvedlo několik bílých praporů. Někteří si s hrůzou začali uvědomovat své činy. Na lítost už ale bylo pozdě. Země se zachvěla. Zemětřesení sebou přinášelo zkázu i vysvobození zároveň.

Part 25. – Elfin Lakes

8. května 2011 v 1:54 Kanada aneb putování za oceán
28.1. - 30.1. 2011

Leden pomalu končil. Vánoce byly už jen vzpomínkou oživovanou naším vánočním stromkem, který vypadal poslední dobou spíš jako koště. Pomalu jsem zabředávala do každodenního stereotypu. Od pondělí do pátku práce. Občas volno, podle toho, jestli zrovna napadlo pět čísel sněhu. Soboty volné, většinou věnované dohánění spánkového deficitu a neděle strávené na Seymouru, co by dobrovolník. Jednou se u nás objevila Babeta, jestli nechceme jít na večeři k jedné její kamarádce Martině. Nakonec jsme šli jen já s Mírou a Babeta s Lubošem. tam jsme se potkali ještě s Pavlem. Večeře byla výborná a na závěr nás Martina se svým manželem Mikem pozvali na víkend na výlet. Představa třech dnů strávených na horách se všem moc líbila, takže jsme nadšeně souhlasili. Víkend se pomalu blížil. Začali jsme shánět vybavení, jídlo a samozřejmě volno z práce. Pomalu se blížil pátek, neboli den D. Vše bylo nakoupeno a zabaleno, sněžnice půjčeny a my natěšení.

V pátek ráno jsme vyráželi už ráno před osmou z našeho Czech Housu. Po cestě jsme ještě v North Vancouveru vyzvedli Pavla a pak hurá směr Squamish, kde jsme měli v devět hodin sraz s Martinou, Mikem a ostatními účastníky. Náš výlet začal opravdu zajímavě. První zádrhel nastal už před Squamishem. Tak jsme si to jeli asi 80 km/h po dálnici. Nejeli jsme zrovna pomalu, ale ani jsme nejeli rychleji než ostatní auta. Problém je, že se cesta klikatí a každou chvíli se osmdesátka mění na šedesátku. Projížděli jsme kolem policejního auta. Blikalo. Asi se něco stalo, jsme si mysleli a jeli dál. Najednou auto jelo, blikalo a houkalo za námi. Nakonec jsme usoudili, že je to asi na nás a zastavili jsme. Vystoupil policajt a povídá, že jsme jeli na šedesátce osmdesát pět. Všem nám zatrnulo. Policajt si vzal od Luboše jakožto řidiče potřebné dokumenty, řidičák, mezinárodní řidičák, pas a pojištění, a odběhl si to zkontrolovat do auta. Po chvíli se vrátil. Dokumenty, byly v pořádku. Jen ta rychlost. Teda jeli jsem sice na šedesátce trochu rychleji, ale některá auta nás stejně předjížděla. Jediný háček byl v tom, jak jsme se od muže zákona dozvěděli, že jsme nezpomalili, když jsme policejní auto míjeli. To jsme ale samozřejmě nevěděli. Nakouknul do auta a ptal se odkud jsme, kam se chystáme. Taky nám oznámil, že nám může zabavit auto až na sedm dní a dát pokutu asi 300 dolarů. A jak by se nám líbilo vyrazit na výlet už odtud. No nelíbilo. Ještě chvíli strašil, ale nakonec nás nechal jet bez pokuty. Docela se nám ulevilo, ale to rozhodně nebylo první dobrodružství, které nás ten den čekalo.

Ve Squamishi jsme měli sraz s ostatními účastníky zájezdu. Ještě jsme nakoupili Magic Carpety - kus plastu, na kterém se pak dá jezdit z kopce - a vyrazili na parkoviště, odkud začíná trail k Elfin Lakes. Po chvíli skončila asfaltka a pokračovala jen štěrková cesta. Ta začala být postupně zasněžená a ledovatá. Minuli jsme ceduli "Nazujte sněhové řetězy". Kdybychom nějaké měli, určitě bychom je nazuli. Asi 400 m před parkovištěm se nám autíčko v kopci zastavilo a protože byl pod námi led, nechtělo se už rozjet. Kluci vystoupili s tím, že nás roztlačí. To se ukázalo jako celkem nemožné. Na silnici se nedalo ani pořádně stát. Martina s Mikem před námi měli evidentně stejný problém. Akorát vlastnili řetězy, tak je zrovna nazouvali. Tak jsme tak postávali kolem auta a přemýšleli, co dál. Třeba dojít si půjčit řetězy od ostatních, co už jsou pravděpodobně už na parkovišti. Najednou si z ničeho nic se nám začalo pohybovat auto, akorát že řidič stál s námi venku. Naštěstí se otočilo jen o 90° a zůstalo stát. Akorát blokovalo celou silnici. Ze shora se nám zrovna řítil Heft se sněhovými řetězy jako záchrana. Nejel zrovna pomalu, na to že cesta se připomínala kluziště. Začali jsem mávat, ať zpomalí, ale auto nějak nereagovalo, takže heft nakonec skončil předkem auta v příkopě, takže kluci měla najednou na starost dvě auta. Nakonec jsem ale nasadili řetězy, dostali auto z příkopu a mohli pokračovat na parkoviště. Tam jsem spakovali batohy a vyrazili směr Elfin Lakes.
Jedno auto auto napříč ledovatou cesto, druhé v příkopu. To to pěkně začíná.

Cesta tam. Výhledy nic moc, ale za to jsme viděli pěknou mlhu, dala bz se krájet.

První část cesty vedla po poměrně dobře vyšlapané cestě. Nasadili jsme sněžnice a vyrazili. Asi po dvou hodinách šlapání do kopce se před námi objevila chaloupka. Tak jsme dali sváču a pokračovali další dvě hodiny po překvapivě taky vyšlapaném trailu k chatě Elfin Lakes. Tam jsem dorazili celkem brzo. Protože byl pátek, na chatě nebylo moc lidí. Jen naše skupina a pak ještě asi dalších deset lidí. Ubytovali jsme se na palandách. Chata, ať to zvenku nevypadalo, měla kapacitu asi pro 38 lidí na palandách a další asi 50 všude možně na zemi. To jsme se taky přesvědčili další noc, kdy na chatu dorazil UBC outdoor club a mnoho dalších sportovních nadšenců. Večer jsme strávili vařením večeře, jedením večeře a hraním her, převážně Ass hole (český doslovný překlad: ass - zadek, hole - díra), měl úspěch.

Vypadá to jako chaloupka strýčka Toma, ale má to dvě patra a vejde se tam 38 lidí na palndy a dalších minimálně 50 na zem.

Ani další den jsme neměli štěstí na výhledy, byla mlha a zamračeno. Tak jsme alespoň vytáhli Magic Carpety a našli nejbližší svah. No a tam jsem vydrželi blbnout několik hodin. Však bylo všude spousta prašanu. K večeru se začala chata zaplňovat. Někteří si vyhrabali díru do sněhu spali tam, a někdo měl i stan. My jsme večer ještě jednou vyrazili ven a s čelovkama jsem sjížděli svah u chaty. Musím říct, že s čelovkou to byla docela sranda, zvlášť když není vidět, kam člověk vlastně jede.
Vláček, teď se jen nerozdělit po cestě dolů.

Východ slunce.

V neděli ráno nás konečně přivítalo sluníčko a jasná obloha. Na nic jsme nečekali a vylezli před chatu s foťákama. Nádhera. Hory všude kam se podíváš. Taky jsme se celou cestu zpátky kochali. To co jsme museli předtím vypoutat, to jsme teď scházeli. A to se nám opět velmi hodili Magic Carpety. Cesta dolů byla nejen rychlejší a zábavnější, ale posloužila i jako masáž pro naše pozadí. Výlet jsme nakonec zakončili v příjemné hospůdce se staekem.

Jedno z jezer Elfin a cesta zpátky.

Hra stínů.

Cesta zpět.

Hory všude, kam se podíváš. Ani se nám nechtělo zpátky do deštivého Vancouveru.