Part 15. – Garibaldi Lake

19. října 2010 v 5:16 |  Kanada aneb putování za oceán
Blížil se víkend a půlka osazenstva našeho basementu byla odjeta v pryču. No a najednou mi přišla sms od Míry, jestli nechci s nějakýma lidma na víkend někam kempovat. Poslala jsem tedy dotazovou informaci kam a na jak dlouho. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Číslo bylo na jistého Rodolfa a prej jedou na Garibaldi Lake od soboty do pondělí, jedou čtyři a shání pátého. No v pondělí jsem měla být v práci, tak jsme napsala, že se zeptám a napíšu další den. Pak jsem zjistila, že v pondělí jsou prázdniny, takže hurá na Garibaldi Lake.

Odjezd byl stanoven na sobotu odpoledne, tak jsem měla ještě dopoledne čas nakoupit potřebné zásoby a zabalit si sebou věci. Sraz jsem měla s Rodolfem na konečné SkyTrainu v Downtownu a pak, že se potkáme s dalšími cestovateli. Rodolfa jsem poznala celkem snadno. Dozvěděla jsem se, že je z Mexika a je to stavař. S dalšíma se zná z nějakého hiku a od té doby spolu občas jezdí na výlety. Sraz s dalším členem jsme měli u půjčovny aut, kde jsme si půjčovali auto. Clio je z Irska a měla naše vozidlo řídit. Nasedli jsme do auta a vyrazili pro zbývající členy výpravy. Jen co jsme vyjeli na křižovatku začala jsem se bát. Clio se ukázala jako typická představitelka "ženská za volantem, auto bez řidiče", přičemž to že je z Irska, kde se jezdí vlevo, tomu moc nedodalo. Nejprve nám oznámila, že s automatem jede už asi po druhé, super, to mě uklidnilo. Na to jsme na další křižovatce vjeli do protisměru. Naštěstí byla sobota odpoledne a silnice relativně prázdné, takže jsme nikoho nepotkali. Následovalo opatrné popojíždění Downtownem, kdy jsem měla strach, jestli nejdřív odře celý pravý bok auta, jak jela u kraje, nebo sejme nějakého chudáka cyklistu. Nakonec jsme zaparkovali, jen s jedním najetím kola na chodník, u jednoho domu. Zanedlouho se ukázali poslední členové výpravy Julia a Dimi, oba z Ruska. Julia se tu učí už dva měsíce angličtinu na intenzivním kurzu a Dimi se tu podle toho, co jsem slyšela, fláká. Později jsem z něho dostala, že je informatik. Konečně jsme byli v plném počtu a mohli vyjet směr Garibaldi Lake.

Cestu z Vancouveru až do Squamishe jsem radši prospala, abych se nemusela koukat na cestu. Dojeli jsme na parkoviště a zaparkovali. Kupodivu jsme tu cestu přežili ve zdraví. Do kempu u Garibaldi Lake nás čekalo asi 9 km s převýšením zhruba 800 m. Pomalu jsme vyrazili. A to tak pomalu, že jsem přemýšlela, jestli se dostaneme do kempu za světla. Brzy jsem byla vepředu a pořád na ně čekala. Nejpomaleji šla asi Clio. Proč? Zas tak velký ten batoh neměla, ale asi byl dost těžký. A tak jsme pomalu stoupali vzhůru. Cestou obdivovali kytičky a pozorovali veverky a chipmunky. Pomalu se stmívalo a přibývaly mraky a my stále v lese na cestě. Turisty scházející a vracející už jsme ani nepotkávali. Zahřmělo. Nakonec jsme narazili na ceduli, že nejbližší kepm je už 1,5 km. Sice to nebyl ten u Garibaldi Lake, ale vzhledem k pokročilé době a špatnému počasí jsme změnili plány a pokračovali do kempu Taylor Meadows. 

gl6
Malá mapička s jezerem a okolím

Do kempu jsme dorazili za tmy a deště. Což není ideální počasí na vaření večeře a stavění stanů. Stany jsem postavili celkem rychle a bez větší újmy, než omrzlé prsty. Pak jsme zabrali volné místo v chaloupce se stolama a se střechou a uvařili si na zahřátí čaj. Bylo mi řečeno, že k večeři bude rybí polévka. I přesto, že jsem rybí polévku nikdy nevařila, tak jsem měla tušení, že nějaká instantní se snad ani nedělá. Dnes večer se měl vysvětlit důvod, proč měla Clio tak těžký batoh. Nejprve vytáhala pytel brambor, mrkev, cibuly, prkénko a škrabku na brambory. Do toho Dima vylovil od někud ze svého batohu kus lososa a začal s přípravou. Po hodině a půl vaření byla večeře hotova. Moje historicky první rybí polévka. Vzhledem k tomu, jaký jsem měla hlad, tak to bylo výdobré, navíc to prý připravoval mistr. Mezitím se mraky rozplynuly, nebo prostě někam zmizely a nám se v půl jedné večer ukázaly hvězdy. Byly neskutečně blízko, naprostá nádhera, která se nedá popsat. Hvězdy a jasnou oblohu doprovázela vlezlá zima. Asi taková, že všechno kolem bylo namrzlé, a bylo kolem nuly. Což asi nejvíc vadilo Clio, která i přes svůj relativně velký batoh měla pouze lehoučký  mini spacáček. Nakonec se Rodolfo nabídl, že jí půjčí svůj. Gentleman, který ráno trochu litoval.

gl1
Takhle vypadala krajina kolem kempu.

Další den nás přívítalo opět zamračené nebe. Alespoň nepršelo. Rodolfo vypadal jak rampouch a Clio taky nevypadala zrovna vyspale. Já děkovala svému teplému spacáčku. Velmi pomalu jsme vylezli ze stanů, nasnídali jsme se ovesnou kaší a čokoládou a pak ještě dlouho zevlovali v kempu. Nakonec jsme se vykopali a vyrazili směr Garibaldi Lake, které bylo asi 2 km. S Clio jsme byly nějak zahádně vpředu a čekaly, až dorazí zbytek. Nakonec to vyšlo, asi hodinu na dva kilometry. Hrůza. A to jsme chtěli ještě na kopec. U Garibaldi Lake jsme se všichni asi milionkrát fotili a pak ještě milionkrát fotili ledovec naproti.

gl3
A tohle už je Garibaldi Lake.

gl4
Klády ve vodě, která byla čistá, studená a modrá.

gl5
To v dálce je zbytek onoho ledovce.

gl7
Garibaldi Lake.

Tady je něco málo informací o jezeru. Garibaldi Lake se nachází v Garibaldi Provincial Parku asi 60 km na sever od Vancouveru. A řadí se mezi unikátní geologické lokality. Je zajímavá tím, že ji tvoří asi 2 km dlouhá přírodní hráz vytvořená z lávy. Vznikla zhruba před 10 000 lety působením vulkanismu. V době, kdy byla celá oblast pokryta ledovcem, narušila ledovec vytékající láva a jak stékala, začala ho roztávat. V bodě, kde měl ledovec největší průměř láva zatuhla a vytvořila přírodní hráz. Za hrází postupně ledovec roztál. Tam je teď potok. Před hrází ledovec taky roztál, ale díky oné hrázi se zde vytvořila přírodní vodní nádrž - Garibaldi Lake.

Začalo odpoledne a já pořád chtěla jít na kopec. Akorát ostatní, kromě Julie, bohužel nevypadali, že by se jim někam chtělo. Nejdřív, že se půjde spát, pak jíst. No nakonec jsme se dohodli, že se rychle najíme a vyrazíme. Rychle najíme zmanenalo za tři čtvrtě hodiny. Hurá, konečně na cestě. Na kopec, vlastně horu Black Tusk, to bylo 5,5 km a 900 m převýšení.

gl8
Krásně modrá voda a to černý, co vykukuje nad stromy je Black Tusk. Náš další cíl.

gl9
Opět Garibaldi Lake.

Pomalu jsme stoupali a to pomalu myslím opravdu pomalu, protože naše největší rychlost byla asi 2 km za hodinu, co pět minut zastávka na focení a obdivování kytky, trávy, kusu dřeva, šutru, louže a dalších krás běžně se nacházejících v lese. Nakonec přidali. Stále jsme pomalu stoupali, ale už jsme nestavěli každých pět minut. Vítězství. Čím výš jsme byli, tím lepší byl výhled na okolní krajinu, kopce a samozřejmě i jezero. Výhled to byl naprosto úžasný. A protože jsem šla vepředu, mohla jsem nerušeně fotit. Čím více jsme se blížili k vrcholku, postupně ubývaly stromy, keře i tráva. Nakonec zbyly jen kameny.Před námi byla poslední část skoro k vrcholu. Na vrchol se úplně lézt nedalo, protože byl tvořen masivem skály, tvořené z čediče. Což není zrovna vhodná hornina na lezení, trochu se rozpadá. Nakonec jsme vylezli je pod skálu. Přihnaly se mraky, tak ani nebylo bohužel nic moc vidět. Otočili jsme to směr dolů. Čekalo nás ještě 5 km do kempu, kde jsme ráno nechali stany.

gl10
Pohled na Garibaldi Lake z půlky stoupání na Black Tusk.

gl11
Louky všude kolem a plno kytek.

gl13
Pohled na Black Tusk - ta černá skála uprostřed.

gl14
Pohled na okolní krajinu - prostě Kanada.

gl15

gl15

gl16
Tohle už je z Black Tusku na opačnou stranu.

gl17
Cesta zpátky.

Cesta zpět už byla rychlejší. Možná to bylo tím, že to bylo z kopce a možná tím, že jsme každých pět minut nefotili. Do kempu jsme dorazili kolem sedmé. Já jsem se chtěla trochu zahřát. Lehla jsem si do spacáčku. To jsem neměla dělat, protože do pěti minut jsme spala. Vzbudila jsem se za tmy. Kolem stanů nikde nikdo. Vydala jsem se do chaty. Tam už na mě čekal horký mošt z ovoce a vyráběla se večeře - Chilli con Carne. Normálně my měli sebou i pánev. Teda já ne, já bych se s něčím takovým rozhodně na dva dny do kopce netáhla. Na druhou stranu byla večeře výborná. Nakonec jsme to zapili krabicovým vínem a zahráli si hru. Pak už byl čas jít spát. Tentokrát se nám žádné hvězdy neukázaly, ale zase bylo tepleji.

Ráno nás přivítalo dost mizerné počasí. Trochu pršelo a byla mlha. Tak jsme zabalili stany a vyrazili zpět do civilizace. Sestupová cesta byla pohodová. A cesta do Vancouveru zase trochu adrenalin, protože za volantem byla opět Clio. Bohužel pro nás je auto z půjčovny psané na ní a hlavně jako jediná má sebou řidičák. Asi si ho příště na výtel radši vezmu. No ale cestu jsme přežili. Ve Vancouveru pršelo a na basementu už mě čekalo masíčko k obědu. Prostě krásný prodloužený víkend.

gl2
Naše výprava (zleva): Dimi, moje maličkost, Clio, Rodolfo a Julia.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | 21. listopadu 2010 v 22:25 | Reagovat

Super fotky a úplně jsem viděla naše Nory tahající s sebou na tripy brambory, cibuli a další "lehké" dobroty. :D

2 Cácorka Cácorka | 22. listopadu 2010 v 0:05 | Reagovat

[1]: No to vybavení, jak do kuchyně mě celkem dostalo, ale zase jsem měli výbornou večeři.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama