Říjen 2010

Part 17. – Peripetie s výplatou

25. října 2010 v 2:46 Kanada aneb putování za oceán
Jak už jsem psala, naše první práce spočívala v uklízení. Nebylo to žádné terno a tak, když nám naše "úžasná" šéfová dala padáka, ani nás to moc nepřekvapilo. Výmluvou na její neschopnost cokoli zařídit a zorganizovat bylo to, že se jí nehodíme. Hned druhý den jsem se rozhodla zkusit štěstí jinde. Ale o tom tahle kapitolka není. Tady bych vám ráda napsala, jak jsme dostaly s Evkou zaplaceno.

Daphne Jackson - jméno mluví samo za sebe - nám dala padáka přes email a napsala nám, že šek nám pošle v pondělí poštou. Pomalu uplynul týden a šek pořád nikde. Tak jsme s Evkou psaly Daphne, že nám nic nepřišlo. Odpověděla, že to musela stornovat a poslat jiné a že určitě by měly každým dnem přijít. No šeky dorazily až další týden v úterý. Hned násedující den jsem se vydala hrdě s šekem do banky. Už jsem celkem potřebovala peníze. Přece jen se blížil konec měsíce a bylo potřeba zaplatit nájem na další měsíc, telefon a taky nějaké to jídlo, abych neumřela hlady. V bance mi za přepážkou řekli, že šek je splatný až za asi tři dny a dalších pět dní bude trvat, než mi zpřístupní peníze na účtu. Super. To jsem vážně potřebovala vědět. Takže další týden jsem chodila s deseti posledními dolary v peněžence. Po týdnu jsem vesele chtěla vybrat s bankomatu a ehjle. Chybička. Na účtu bylo pořád jen mých 16 dloarů, ale žádné čtyři stovky od Daphne. Co se stalo? Zamířila jsem do pobočky. Šeky byly nekryté a tudíž peníze nemám. Evka na tom byla stejně. Taky bez peněz. Co teď?

Opět jsme se pokusily spojit s Daphne. Tentokrát se nám to nepodařilo. Telefon hlásil, že si zablokovala naše čísla. To nás zmátlo. Napsaly jsme jí sms. Nic. Poslali mail. Nic. Zkoušely to přes Kristýnu (taky s námi uklízela u Daphne). Nakonec se ozvala na mail a strašně se divila. Omlouvala se, že to bude asi nějaký problém v její bance a kdesi cosi. Určitě nám zaplatí. Akorát nějak nebyla schopná se vyjádřit kdy přesně. Nás její problém nijak zvlášť nezajímal, spíš nás zajímalo to, že jsme bez peněz my. Další týden vypadal tak, že jsem jí s Evkou naspaly mail, kdy nám zaplatí, že to potřebujeme co nejdřív. Odpověď zněla: " Moc se omlouvám, je mi strašně líto, ale je problém v bance. Cítím se špatně, že jsem ještě nezaplatila."
My na to: " My chápeme, že máš problémy v bance, ale to je tvůj problém, ne náš. Kdy nám zaplatíš. Nebo my si dojedeme pro hotovost. Žádné další šeky."
Daphne:" Já mám problém v bance, musím tam zajít a pak se ozvu."

Konverzace jak noha. Dostat z ní konkrétní odpověď se nám nepodařilo a odmítla nám dát hotovost. My najednou nevěděly, jestli má vážně problém v bance a je jen blbá, že to nedokáže vyřešit. Nebo jestli to nezkouší: "Co se stane, když jim nezaplatím? Třeba budou držet hubu a nechaj to plavat a já ušetřím."

Když se neozvala po čtyřech dnech a my nevěděly na čem jsem, rozhodly jsme se jet k ní do bytu. Adresu nám poslala Kristýna. Vzaly jsem si sebou Honzu, jako morální podporu a překladatele, a vyrazili do New Westminstru. Dům jsem našli dobře, jen dostat se dovnitř byl trochu oříšek. To šlo totiž jen s čipovou kartou. Nakonec někdo odcházel, tak jsem vlezli do vestibulu. Dál to šlo opět je s čipovou kartou. Prostě pevnost. Jen jsem nevěděli, jestli tu Daphne opravdu bydlí, protože tu nikde nebylo její jméno. Zavolali jsem Call Managera. Řekl nám, že si nepamatuje všechny nájemníky, ale že když bude potřeba, sejde se s námi a dá nám potřebné informace. S pocitem, že jsem stejně nic nepořídili, jsme se vrátili domů.

Najednou přišel mail od Daphne. Přišlo jí crazy, že jsme jí hledali u ní v bytě a ještě ke všemu s dalším klučinou. Prej nás práskla její spolubydlící. A že určitě zaplatí. Takže adresu máme správnou. Hned druhý den přišly poštou, světe div se, další šeky i s dopisem. Najednou to šlo. V dopise, který byl mimochodem načmáraný na kusu papíru z nějakého bloku, kdyby to napsala na toaleťák, vyšlo by to na stejno, se strašně omlouvala. Pak jsem přišly na to, proč. Ty šeky byly totiž splatné až 10.11., tudíž až za tři týdny. To si z nás snad dělá pr.... Evidentně nemá prachy.
S Evkou jsme se rozhodly, že když budou nekryté i tyhle šeky, půjdeme to rovnou řešit přes Canada Service.

10.11. kdy byly šeky splatné, byly prázdniny. Tak zase nic. Následující den jsem se rozhodla jít do její banky a říct si rovnou o hotovost. Nebudu přece čekat dalších pět dní na peníze přes moji banku. Vlezla jsem do nějaké pobočky v Surrey. Tam mi paní řekla, že musím do pobočky odkud jsou ty šeky. Cože? Je to snad jedna banka, tak by mělo být jedno, kam půjdu. Navíc prej musím mít dvě ID. Bohužel má tato banka naprosto úžasné otvírací hodiny (9:30 - 16:30). Pracující člověk nemá šanci se tam dostat. Domluvila jsem se teda, že další den skončím v práci dřív, abych to stihla.

Následující den jsem vešla do správné pobočky už ve čtyři. Vystála jsem si kratičkou frontu a s šekem a dvěma ID (pas a mezinárodní řidičák) jsem zamíříla k přepážce. Po dvaceti minutách, několika odběhntí a telefonátu Daphne, jestli je vše v pořádku a jestli skutečně můžu dostat hotovost jsem odcházela s penězi. Navíc si ještě řekli o poplatek 5$ za výběr v hotovosti. Šmejdi. Tak jsem tam alespoň šlohla tužku. Pro lepší pocit.

Takže peníze jsem nakonec dostaly obě. Já i Evka. Jen nás mrzí, že zrovna první Kanaďanka, kterou jsem potkaly, byla taková neschopná potvora.

Part 16. – Moje druhá práce

25. října 2010 v 1:21 Kanada aneb putování za oceán
Jak dopadla naše první práce u Daphne to už víte. Vyhodila nás a zaplatila nám až po dalších peripetiích s šeky. To je ale zase jiný příběh. Každopádně nám jednoho dne, myslím, že to byla neděle, přišel mail s tím, že by bylo lepší pro ni a její zákazníky se s námi rozloučit. Popřála nám vše nejlepší a šeky prý pošle poštou. Moc nás to nepotěšilo, shánět po týdnu znovu práci, ale když jsem viděla, jaká je Daphne příšerná manažerka, ani mě to nepřekvapilo. Myslím, že má problémy uživit sama sebe, natož další dvě zaměstnankyně.

Ještě ten večer jsme s Evkou rozeslaly několik resuméček do různých firem, uklízéní, ale i v geodézii. Nakonec jsem našla na netu jeden inzerát do geodetické firmy ve Vancouveru, že hledají asistenta geodézie. Shodou okolností to byla firma, do které jsme jedno resumé posílala už před týdnem a pořád se neozvali. Rozhodla jsem se, že se tam druhý den jít podívat osobně. Ještě jsem zavolala Martinovi a poprosila ho o pár rad. 

Další den jsem v devět stepovala před kanceláří a přemýšlela, jestli to má vůbec smysl. Nakonec jsem si řekla, že nemám co ztratit. Nevím, jestli jsem měla vážně kliku, nebo prostě štěstí přeje připraveným, ale odcházela jsem se smlouvou. Nějak jsem nemohla uvěřit svému štěstí. Sehnala jsem práci v oboru za tři týdny od příjezdu do Kanady a navíc v první firmě, do které jsem vlezla. 
Zbytek dne jsem strávila překladem pracovní smouvy.

Další podmínka, aby si mě v práci nechali, bylo absolvování kurzu první pomoci. Vyfasovala jsem knihu, co jsem se měla naučit za čtyři dny, kdy měl být onen kurz. A protože moje angličtina nebyla zrovna na úrovní porozumět lékařským výrazům, poprosila jsem Míru o konzultaci. Když už tu máme lektora ZDRSEMu, je škoda toho nevyužít. Nakonec u školení asistovaly i Lenka s Evkou. Veselý večer s první pomocí.

Další den jsem se vydala na školení. Míra se ukázal jako výborný učitel. Ačkoli jsem prakticky nerozuměla ničemu, co vyučující doktor říkal, věděla jsem naprosto přesně o čem mluví a ještě jsem si šplhla odpovědí na jednu otázku. I závěrečný test jsem napsala. Úspěšný, ikdyž velmi náročný den.

30.8. přišel den D já se poprvé vydala do své nové práce. Vyfasovala jsem reflexní vestu, přilbu, procovní boty s kovovou špičkou, dvoumetr a spoustu dalších věcí důlžitých pro survey assistanta. Takže práci zdar.

Part 15. – Garibaldi Lake

19. října 2010 v 5:16 Kanada aneb putování za oceán
Blížil se víkend a půlka osazenstva našeho basementu byla odjeta v pryču. No a najednou mi přišla sms od Míry, jestli nechci s nějakýma lidma na víkend někam kempovat. Poslala jsem tedy dotazovou informaci kam a na jak dlouho. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Číslo bylo na jistého Rodolfa a prej jedou na Garibaldi Lake od soboty do pondělí, jedou čtyři a shání pátého. No v pondělí jsem měla být v práci, tak jsme napsala, že se zeptám a napíšu další den. Pak jsem zjistila, že v pondělí jsou prázdniny, takže hurá na Garibaldi Lake.

Odjezd byl stanoven na sobotu odpoledne, tak jsem měla ještě dopoledne čas nakoupit potřebné zásoby a zabalit si sebou věci. Sraz jsem měla s Rodolfem na konečné SkyTrainu v Downtownu a pak, že se potkáme s dalšími cestovateli. Rodolfa jsem poznala celkem snadno. Dozvěděla jsem se, že je z Mexika a je to stavař. S dalšíma se zná z nějakého hiku a od té doby spolu občas jezdí na výlety. Sraz s dalším členem jsme měli u půjčovny aut, kde jsme si půjčovali auto. Clio je z Irska a měla naše vozidlo řídit. Nasedli jsme do auta a vyrazili pro zbývající členy výpravy. Jen co jsme vyjeli na křižovatku začala jsem se bát. Clio se ukázala jako typická představitelka "ženská za volantem, auto bez řidiče", přičemž to že je z Irska, kde se jezdí vlevo, tomu moc nedodalo. Nejprve nám oznámila, že s automatem jede už asi po druhé, super, to mě uklidnilo. Na to jsme na další křižovatce vjeli do protisměru. Naštěstí byla sobota odpoledne a silnice relativně prázdné, takže jsme nikoho nepotkali. Následovalo opatrné popojíždění Downtownem, kdy jsem měla strach, jestli nejdřív odře celý pravý bok auta, jak jela u kraje, nebo sejme nějakého chudáka cyklistu. Nakonec jsme zaparkovali, jen s jedním najetím kola na chodník, u jednoho domu. Zanedlouho se ukázali poslední členové výpravy Julia a Dimi, oba z Ruska. Julia se tu učí už dva měsíce angličtinu na intenzivním kurzu a Dimi se tu podle toho, co jsem slyšela, fláká. Později jsem z něho dostala, že je informatik. Konečně jsme byli v plném počtu a mohli vyjet směr Garibaldi Lake.

Cestu z Vancouveru až do Squamishe jsem radši prospala, abych se nemusela koukat na cestu. Dojeli jsme na parkoviště a zaparkovali. Kupodivu jsme tu cestu přežili ve zdraví. Do kempu u Garibaldi Lake nás čekalo asi 9 km s převýšením zhruba 800 m. Pomalu jsme vyrazili. A to tak pomalu, že jsem přemýšlela, jestli se dostaneme do kempu za světla. Brzy jsem byla vepředu a pořád na ně čekala. Nejpomaleji šla asi Clio. Proč? Zas tak velký ten batoh neměla, ale asi byl dost těžký. A tak jsme pomalu stoupali vzhůru. Cestou obdivovali kytičky a pozorovali veverky a chipmunky. Pomalu se stmívalo a přibývaly mraky a my stále v lese na cestě. Turisty scházející a vracející už jsme ani nepotkávali. Zahřmělo. Nakonec jsme narazili na ceduli, že nejbližší kepm je už 1,5 km. Sice to nebyl ten u Garibaldi Lake, ale vzhledem k pokročilé době a špatnému počasí jsme změnili plány a pokračovali do kempu Taylor Meadows. 

gl6
Malá mapička s jezerem a okolím

Do kempu jsme dorazili za tmy a deště. Což není ideální počasí na vaření večeře a stavění stanů. Stany jsem postavili celkem rychle a bez větší újmy, než omrzlé prsty. Pak jsme zabrali volné místo v chaloupce se stolama a se střechou a uvařili si na zahřátí čaj. Bylo mi řečeno, že k večeři bude rybí polévka. I přesto, že jsem rybí polévku nikdy nevařila, tak jsem měla tušení, že nějaká instantní se snad ani nedělá. Dnes večer se měl vysvětlit důvod, proč měla Clio tak těžký batoh. Nejprve vytáhala pytel brambor, mrkev, cibuly, prkénko a škrabku na brambory. Do toho Dima vylovil od někud ze svého batohu kus lososa a začal s přípravou. Po hodině a půl vaření byla večeře hotova. Moje historicky první rybí polévka. Vzhledem k tomu, jaký jsem měla hlad, tak to bylo výdobré, navíc to prý připravoval mistr. Mezitím se mraky rozplynuly, nebo prostě někam zmizely a nám se v půl jedné večer ukázaly hvězdy. Byly neskutečně blízko, naprostá nádhera, která se nedá popsat. Hvězdy a jasnou oblohu doprovázela vlezlá zima. Asi taková, že všechno kolem bylo namrzlé, a bylo kolem nuly. Což asi nejvíc vadilo Clio, která i přes svůj relativně velký batoh měla pouze lehoučký  mini spacáček. Nakonec se Rodolfo nabídl, že jí půjčí svůj. Gentleman, který ráno trochu litoval.

gl1
Takhle vypadala krajina kolem kempu.

Další den nás přívítalo opět zamračené nebe. Alespoň nepršelo. Rodolfo vypadal jak rampouch a Clio taky nevypadala zrovna vyspale. Já děkovala svému teplému spacáčku. Velmi pomalu jsme vylezli ze stanů, nasnídali jsme se ovesnou kaší a čokoládou a pak ještě dlouho zevlovali v kempu. Nakonec jsme se vykopali a vyrazili směr Garibaldi Lake, které bylo asi 2 km. S Clio jsme byly nějak zahádně vpředu a čekaly, až dorazí zbytek. Nakonec to vyšlo, asi hodinu na dva kilometry. Hrůza. A to jsme chtěli ještě na kopec. U Garibaldi Lake jsme se všichni asi milionkrát fotili a pak ještě milionkrát fotili ledovec naproti.

gl3
A tohle už je Garibaldi Lake.

gl4
Klády ve vodě, která byla čistá, studená a modrá.

gl5
To v dálce je zbytek onoho ledovce.

gl7
Garibaldi Lake.

Tady je něco málo informací o jezeru. Garibaldi Lake se nachází v Garibaldi Provincial Parku asi 60 km na sever od Vancouveru. A řadí se mezi unikátní geologické lokality. Je zajímavá tím, že ji tvoří asi 2 km dlouhá přírodní hráz vytvořená z lávy. Vznikla zhruba před 10 000 lety působením vulkanismu. V době, kdy byla celá oblast pokryta ledovcem, narušila ledovec vytékající láva a jak stékala, začala ho roztávat. V bodě, kde měl ledovec největší průměř láva zatuhla a vytvořila přírodní hráz. Za hrází postupně ledovec roztál. Tam je teď potok. Před hrází ledovec taky roztál, ale díky oné hrázi se zde vytvořila přírodní vodní nádrž - Garibaldi Lake.

Začalo odpoledne a já pořád chtěla jít na kopec. Akorát ostatní, kromě Julie, bohužel nevypadali, že by se jim někam chtělo. Nejdřív, že se půjde spát, pak jíst. No nakonec jsme se dohodli, že se rychle najíme a vyrazíme. Rychle najíme zmanenalo za tři čtvrtě hodiny. Hurá, konečně na cestě. Na kopec, vlastně horu Black Tusk, to bylo 5,5 km a 900 m převýšení.

gl8
Krásně modrá voda a to černý, co vykukuje nad stromy je Black Tusk. Náš další cíl.

gl9
Opět Garibaldi Lake.

Pomalu jsme stoupali a to pomalu myslím opravdu pomalu, protože naše největší rychlost byla asi 2 km za hodinu, co pět minut zastávka na focení a obdivování kytky, trávy, kusu dřeva, šutru, louže a dalších krás běžně se nacházejících v lese. Nakonec přidali. Stále jsme pomalu stoupali, ale už jsme nestavěli každých pět minut. Vítězství. Čím výš jsme byli, tím lepší byl výhled na okolní krajinu, kopce a samozřejmě i jezero. Výhled to byl naprosto úžasný. A protože jsem šla vepředu, mohla jsem nerušeně fotit. Čím více jsme se blížili k vrcholku, postupně ubývaly stromy, keře i tráva. Nakonec zbyly jen kameny.Před námi byla poslední část skoro k vrcholu. Na vrchol se úplně lézt nedalo, protože byl tvořen masivem skály, tvořené z čediče. Což není zrovna vhodná hornina na lezení, trochu se rozpadá. Nakonec jsme vylezli je pod skálu. Přihnaly se mraky, tak ani nebylo bohužel nic moc vidět. Otočili jsme to směr dolů. Čekalo nás ještě 5 km do kempu, kde jsme ráno nechali stany.

gl10
Pohled na Garibaldi Lake z půlky stoupání na Black Tusk.

gl11
Louky všude kolem a plno kytek.

gl13
Pohled na Black Tusk - ta černá skála uprostřed.

gl14
Pohled na okolní krajinu - prostě Kanada.

gl15

gl15

gl16
Tohle už je z Black Tusku na opačnou stranu.

gl17
Cesta zpátky.

Cesta zpět už byla rychlejší. Možná to bylo tím, že to bylo z kopce a možná tím, že jsme každých pět minut nefotili. Do kempu jsme dorazili kolem sedmé. Já jsem se chtěla trochu zahřát. Lehla jsem si do spacáčku. To jsem neměla dělat, protože do pěti minut jsme spala. Vzbudila jsem se za tmy. Kolem stanů nikde nikdo. Vydala jsem se do chaty. Tam už na mě čekal horký mošt z ovoce a vyráběla se večeře - Chilli con Carne. Normálně my měli sebou i pánev. Teda já ne, já bych se s něčím takovým rozhodně na dva dny do kopce netáhla. Na druhou stranu byla večeře výborná. Nakonec jsme to zapili krabicovým vínem a zahráli si hru. Pak už byl čas jít spát. Tentokrát se nám žádné hvězdy neukázaly, ale zase bylo tepleji.

Ráno nás přivítalo dost mizerné počasí. Trochu pršelo a byla mlha. Tak jsme zabalili stany a vyrazili zpět do civilizace. Sestupová cesta byla pohodová. A cesta do Vancouveru zase trochu adrenalin, protože za volantem byla opět Clio. Bohužel pro nás je auto z půjčovny psané na ní a hlavně jako jediná má sebou řidičák. Asi si ho příště na výtel radši vezmu. No ale cestu jsme přežili. Ve Vancouveru pršelo a na basementu už mě čekalo masíčko k obědu. Prostě krásný prodloužený víkend.

gl2
Naše výprava (zleva): Dimi, moje maličkost, Clio, Rodolfo a Julia.

Part 14. – Cypress Fall Park

8. října 2010 v 1:06 Kanada aneb putování za oceán
Lezení nás jen tak nepřešlo, tak jsme se rozhodli jet do Squamishe. Naše rozhodnutí jsme byli nuceni změnit hned v následující chvíli. Zjistili jsme, že autobusová doprava tady nejen že není tak levná jako u nás, ale něco jako IDOS tady vůbec nevedou. Takže jenom najít nějaký spoj z Vancouveru do Squamishe je opravdu nadliský úkol. Po nějaké chvíli jsme si to tedy rozmysleli a rozhodli se jet do Cypress Fall Parku. Ten se nachází opět ve West Vancouveru. Našli jsme na ráno spoj a zabalili lezky.

kanada47
 Potkali jsme tam krásný vodopád. Tak jsme si ho prohlédli pořádně. Samozřejmě že nejlépe byl vidět, až když jsme přelezli zábradlí :)

kanada48
Takhle omechované stromy tam všude mají, paráda. Vypadá to jako záclonka.

kanada49
Měříme s Lindou strom. U nás by patřil mezi největší smrky, tady je to jen průměrná velikost. Jo Kanada je holt velká země a má hodně místa, takže i stromy se můžou roztahovat.

Park jsme našli poměrně snadno. Teď jen najít nějaké ty lezecké skalky. To už nám zabralo trochu času. Stihli jsme park projít dvakrát. Nakonec jsme objevili i skalky a trochu si zalezli.

kanada50
Trochu toho lezení

Part 13. – Lighthouse Park

8. října 2010 v 0:43 Kanada aneb putování za oceán
Chtěli jsme jet někam lézt, ale protože nemáme auto a do Squamishe je to pěšky trochu z ruky, rozhodli jsme se pro návštěvu Lighthouse parku. Park leží ve West Vancouveru a na netu jsme našli, že by tam měly být nějaké boulderové cesty.

kanada44
Výhled na moře i s "lodičkou"

Nejprve jsme zabočili na první výběžek, kde se měly boulderové cestičky skrývat. Moc jich tam nebylo, ale byl odtamtud nádherný výhled na moře a Vancouver Island. Taky jsme tam potkali nějaké místní horolezce. Dali jsme se s nimi do řeči, jestli nevědí, kde by se dalo poblíž boulderovat. No nic moc nám sice neporadili, ale máme na ně kontakt, tak se třeba ještě potkáme.

kanada45
Takové pěkné skalky tam byly

Rozhodli jsme se, že popojdeme o kus dál. Nakonec jsme našli mini skalku, kde jsme vyzkoušeli alespoň něco málo lezení, a pak se ještě vykoupali v moři.

kanada46
Společné foto :)

P.S.: Když krmíte v parku vrány, neodcházejte od jídla, ty potvory jsou pěkně drzé. Mirovi sežraly housku i s klobáskou a jako zákusek si daly sušenky.