Květen 2010

Sen?

4. května 2010 v 19:33 Literární snažení
Ležela v posteli a zírala do tmy. Její spolužačky spokojeně oddychovaly ve svých postelích. Chtěla strašně spát, jen prostě nemohla usnout. První noc v cizí posteli ji vždycky znervózňovala. Kdysi jí někdo řekl, že to, co se ti zdá první noc jinde než doma, se prý vyplní. Většinou si svoje sny nepamatovala a když jo, byly to veselé příběhy. Proč ale nemůže usnout? Předtucha? Asi moc přemýšlela, zaměstnávala myšlenky. Chvíli koukala ven z okna, chvíli poslouchala, jak vrže podlaha, jak venku projelo auto, zafoukal vítr, vrzly dveře.

Dveře do jejich pokoje se pomalu otevřely. Na chodbě byla taky tma. Vysoká postava v dlouhém plášti s kapucí pomalu vstoupila do pokoje. Ochromila ji nepopsatelná hrůza. Nemohla se ani pohnout, ani křičet. Předstírala, že spí. Na nic dalšího se nezmohla. Postava opatrně našlapovala a blížila se ode dveří přes pokoj. Nahlídla do skříní, prošla kolem postelí spolužaček. Byl to muž. To poznala, ale do tváře mu neviděla. Pomalu přistoupil k její posteli, zastavil se nad ní a stál. Pozoroval. Zahlédla v jeho pravé ruce něco stříbrného. Čepel nože. Svíral ji strach bezmoci a polil ji ledový pot. Tělo ji vůbec nechtělo poslouchat. Nemohla se pohnout.

Vzbudila se hrůzou. Ještě si živě pamatovala ten sen, toho muže a nůž. Rozhlédla se po pokoji. Žádný muž tam nebyl ani nikdo další. Dveře do pokoje byly zavřené, stejně jako dveře do skříní. Spolužačky klidně spaly. Musela usnout. Pomalu se uklidňovala. Byl to jen sen, jen sen. Nic jiného. Jsme v penzionu, hlavní dveře jsou zamčené, dveře k nám do pokoje taky, nic se nemůže stát. Pomalu se uklidnila. Poslouchala, jak vrže podlaha, jak venku projelo auto, zafoukal vítr, jak vrzly dveře. Zase ten pocit hrůzy. Pohlédla ke dveřím. Pohnula se klika a ji ochromila hrůza…