Listopad 2009

TMOU 09

20. listopadu 2009 v 19:22 Stalo se
6.11. 2009

Tmou, noční šifrovací hra po Brně. Záludná, mrazivá, temná a nevyzpytatelná. Náš úžasný tým Název týmu: se samozřejmě musel zúčastnit. Avšak na projití Tmou je potřeba daleko víc než jen odhodlání. Jde o železnou vůli, vytrvalost, odolného ducha, teplé ponožky a slivovici. Jako první úkol pro zdolání Tmou nás čekala kvalifikace na internetu. Tu jsme úspěšně zvládli, a tak už se jen správně vybavit, počkat na správný den a vyrazit.

Výbava správného Tmáře vypadá asi takhle. Nejprve jde o odhodlání projít. Na to je potřeba sehraný tým, týmový duch, bystrá mysl a IQ 150. Důležitá je i tolerance ke členům, kteří usnuli na šifře po třech hodinách luštění, zatímco zbytek stepuje v zimě a vymýšlí hovadiny, protože konstruktivní nápady došly před hodinou. Dále je důležité teplé oblečení, protože přece jen je už večer trochu zima a ráno ještě větší. Taky je potřeba dobrá zásoba čokolád, sušenek, teplého čaje, energy nápojů a nějakého alkoholu na zahřátí. Slivovice, rum, vodka,… fantazii se meze nekladou. Papíry, desky, baterka, tužky, izolepa, mapa, nůžky a spousta dalšího vybavení papírnictví jsou samozřejmostí pro každého luštitele.

Teď, když už je náš tým pečlivě vybaven, se můžeme vydat na cestu.

16:40 - Sraz týmu na konečné 4.
16:40 - Jsem na České, tradičně nestíhám a 4 mi ujela před nosem.
17:00 - Příchod do školy na start Tmou. Na to kolik je hodin, je tu celkem rušno a ve třídách se překvapivě učí.
17:08 - Dorazila jsem s Jarkem na hodinu biologie v prvním patře. Zbytek týmu je v dalších patrech taky na výuce.
Z koleček na třídách jsem lehce zmatená. Navíc každou chvíli potkám někoho známého. Ve třídách je docela šrumec a navíc do toho "učitelé" vykládají zajímavosti typu historie fotbalu.
17:33 - Prošli jsme třídy, nakreslili kolečka a začínáme luštit.
Z rozhlasu se ozývá, že budova skrývá Morseovku, Braila a Velká písmena.
19:25 - Máme Rexe, heslo dne, resp. první šifry, a hurá do noci.
19:37 - Pralinky jsou na čtyřce a Míla kousek za námi.

20:03 - Příchod na 2. šifru. Kolem je spousta světýlek. Rozbalujeme mapu a sledujeme putování Pepy a Franty. Nakonec máme řešení, to se musí zapít višňovicí, a přesouváme se k Táboru. Šalina je narvaná týmy a civilní obyvatelstvo na nás divně kouká.

20:38 - nalezena třetí šifra v parku u sochy. Zjišťujeme, že špatně čteme a jsme málo paranoidní. Nadáváme na orgy. Ondrova touha rozstříhat šifru se ukázala jako správná, jen se Jarek musí do příště naučit líp kreslit.
21:10 - Balíme a vydáváme se k bazénu 1KMV.

21:20 - Přicházíme k bazénu a fasujeme zubní pastu Fluora. Začínáme být paranoidní, takže si ji nejdřív pečlivě prohlídneme, jestli není něco skryto na obalu. Ve víčku nacházíme papírek, ten je slepený, takže fasujeme od orgů ještě jednu pastu. Tam už je papírek v pořádku. Chutnáme pastu a dohadujeme se, jestli je to slaný? Je. Nakonec dojde i na rozřezání pasty a získání posledního kousku.


21:45 - Vyluštění je jen otázkou chvíle, a proto brzo vyrážíme na pětku.

22:10 - Příchod na lávku na Lesné. Na lávce stojí stan a kolem na zábradlí vyskládané flašky chlastu. Místo alkoholu dostáváme mapy. Jednu barevnou a tři černobílé. Ještě vysomruju od orgů ochutnávku hruškovice. Prší, tak jdeme najít nějakou střechu. U Alberta na Halasáku pod střechou zjišťujeme, že nás čeká orienťáček.

Konečně něco pro mě. Překreslím kontroly a můžem vyrazit do Divišovi čtvrti. Já s Dášou, Jarek s Péťou a Ondra sám. Sraz máme na osmé kontrole. To už Jarek s Péťou znají řešení. U obrázků přísloví se dobře bavíme.

"Bez peněz do hospody nelez."

23:04 - Odchod na šestku. Míla je nám v patách a Pralinky jdou na desítku.
23:25 - Příchod na šestku. Zase prší. Vlezem do vjezdu do garáže. Je tu docela narváno, tak doufáme, že se nikdo nebude vracet domů. Přijíždí auto. Řidič je trochu naštvaný, ale nakonec zajíždí do garáže.Všichni se uhýbají. Za chvíli zase odjíždí.
23:54 - Máme šestku a vyrážíme na sedmičku.
Jdeme úžasnou cestou přes les. Všude je tma a mlha.
0:24 - Přicházíme k bludišti. Vítá nás strážce bludiště a vysvětluje, že uvnitř se nesmí mluvit. Pouštíme se mlčky dovnitř.
0:59 - Bludiště úspěšně zmapováno. Geodet se nezapře.
1:51 - Po delším přechodu přicházíme k osmičce. Kluci vyráží na kopec pro šifru a my hledáme místo na luštění. Uvolňuje se místo u vchodu jedné řadovky a dokonce s lavičkou. Rodokmen vyluštěn a hurá na devítku.
2:21 - Odchod na Vranův mlýn.
3:01 - Příchod na devítku - Vranův mlýn. Od vody je docela zima , navíc se holkám chce spát. Princip řešení se zdá být jasný, jen najít tu správnou kombinaci. To se nějak nedaří. Nedaří se ani po hodině, ani po dvou. To už došly konstruktivní nápady, a tak vymýšlíme blbosti. Holky zmohla únava a my stepujeme v kolečku, abychom nezmrzli. Nápady pořád nepřichází.
5:45 - Po vzájemné dohodě a touze nezmrznout úplně a trochu se zahřát vyrážíme kamsi pryč.
6:05- Přicházíme na zastávku MHD. Tam kempujeme a dohadujeme se, že když do hodiny na nic nepřijdeme, tak se pojedem ohřát na nádraží na Kr. Pole.
7:11 - Odjíždíme na Kr. Pole. Tam potkáváme další zmrzlý tým. Ti došli na šestku.
Ještě chvíli luštíme, ale už to nějak k ničemu nevede. Jarek ztratil cílovou obálku. Ach jo. Od Pralinek zjišťujeme, kde je cíl.

Zakletá devátá šifra.

8:10 - Holky odchází domů a my se jedeme podívat do Kuřimi do cíle.

V cíli jsme se ohřáli, pojedli koláčky a zjistili jsme, že devítka byla záludná a že jsme nějak nepřišli zrovna na to správné řešení. Pogratulovali jsme prvním třem týmům. Teď už jen hurá do postýlky. Příští rok třeba konečně projdem Tmou.

Trénink

18. listopadu 2009 v 22:08 Tak si přemýšlím
Jeden můj kamarád mi řekl, že leze, protože ho to baví. Ale že nemá potřebu trénovat, protože to ho nebaví. I mě baví lezení. Je to asi hlavní důvod, proč lezu. Skvělá parta lidí, příroda, pohoda a ten výhled nahoře. Co ale to trénování? Měl by vlastně člověk trénovat? A proč?

Myslím, že každý trénink ke sportu patří. I to, když člověk jede někam lézt, je trénink. Ne vždy mě baví trénovat. Někdy je to strašná nuda, oblézat dokola pořád to samé, mít unavené ruce a pocit, že příští chyt už neudržím. Na bouldru je narváno a vedro. Všichni kolem se různě přelézají, magnezia je ve vzduchu víc než kyslíku a do toho všeho chaosu se nás všechny snaží Hanka přeřvat, že když nebudem trénovat, tak tam vlastně ani nemusíme chodit. Mám to zapotřebí? Mám.

Jako každý sportovec mám v sobě zakořeněnou soutěživost. Nemusí to být soutěživost s někým jiným. Navíc porovnávat se s borcema, co lezou léta a daleko častěji, stejně nemá cenu. Stačí, když se porovnávám sama se sebou. Když najednou přelezu to, co jsem minule nepřelezla, a teď mě to přijde primitivní. Ta radost nad samotným výkonem mi zvedne náladu. Konečně se vyplatily ty hodiny trénování výdrže, oblézaní koleček, posilování i propocený trička. Zkoušení cest pořád dokola. To, že druhý den po tréninku necítím ruce, ale i to, že se nevzdám hned na začátku, když mi něco nejde.

Podzimní Blatiny

10. listopadu 2009 v 0:49 Stalo se

(23.10 - 25.10. 2009)

A je to tu zas. I letos na podzim se konal kurz horolezeckého oddílu Vertical. Tak jako každý rok i letos Hanka vyhrožovala, že nás tam bude hodně a že je hodně nováčků. Tentokrát jsme ale museli dát Hance za pravdu. Nováčků bylo opravdu nějak moc. Naštěstí byl páteční večer, nováčky čekala úvodní mírně nudná a předlouhá přednáška a nás celý dlouhý večer.

Byli jsme vyexpedováni do velké ložnice, kde byli ubytovaní právě převážně nováčci. Ještě než jsme se odebrali do klidnějších vod, politovali jsme Tomáše, letošního pomocníka. Ještě že s sebou máme kytaru. O zábavu bylo na delší dobu postaráno. Projeli jsme pár písniček, všechny Já, písničky a naučili jsme se operu o topící se princezně. Ještě zbývalo rozdělit důstojníky na lodi a zbytek posádky, ať si políbí … Dorazili další členové a Péťa dostal spásný nápad sjet pro basu. Mezitím se u kytary vystřídali další. Kdo by byl tušil, že máme v oddíle tolik kytaristů.

Večer začínal být pokročilejší, ubývalo slivovice i piva. Vrátili se nováčci z přednášky. Letos nějak pozdě. Vypadali, jako by minimálně poslední hodinu nevnímali a k našemu veselí se nepřidali. Proto jsme se i s kytarou přesunuli do teď již prázdné jídelny. Sysel upravila Martinovi účes podle nejnovější módy a vesele se pokračovalo dál.

Sobotní ráno, když zakokrhal kohout, nás přivítalo mlhavé počasí. Dozvěděli jsme se, že v kuchyni je binec a že si tam někdo dělal torteliny. Taky koho bolí hlava stejně jako Goofyho. Nikoho. Pomalu jsme se trousili na snídani. Opět fronta na vodu. Letos je ta konvice alespoň trochu rychlovarná.

Poskládali jsme se do aut a hurá na Čtyři palice. Je zajímavé, že cesta od aut na Palice vede každý rok jinudy. Tam už Honza rozděloval nováčky ke starším. Mně a Jurovi byl přidělen Honza, poprvé na skalách. Počasí odpovídalo kurzům na Blatinách. Bylo hnusně. Jen ten sníh letos chyběl.

Prima počasí na lezení.

Vystáli jsem si frontu na jedu z trojek a hurá nahoru. Snad si letos nezvrtnu kotník. Ruce mi zmrzly už pod skálou a teplý ponožky se mi do lezek nevejdou. Nahoře byl krásný výhled. Byly vidět všechny Čtyři palice a první tři smrky za nimi. Odpoledne se počasí lehce umoudřilo. Bylo vidět asi o pět smrků dál. Nahoře bylo celkem živo a ze zdola se nahoru nesla ozvěna: "Za kolenem, za kolenem".

Nádherný výhled do kraje.

Přemýšlím, jestli držím nějaké madlo, nebo jestli už jsem přimrzla ke skále. Nástup na cestu je mokrý a klouže. Použiju Peťanovu lezeckou techniku dvě tempa po presu. U prvního borháku už mám alespoň trochu pocit bezpečí. Od půlky je skála dokonce i suchá.

Večer je jako obvykle zamluvená hospoda u Kosků. V hospodě bylo trochu narváno. Vrchní se tvářil, že ho strašně otravujeme a kdo přišel po osmé, už si neměl kam sednout. Jenže na chatě čekala kytara, a tak jsme se oproti tradici zvedli docela brzo a vydali se zpátky do jídelny. Tam postupně dorazila většina zbytku z hospody a párty pokračovala na chatě.

Výhled z Drátníku.

V neděli nás přivítalo o poznání lepší počasí. Sluníčko a i teplo. Po snídani následoval úklid bordelu, co jsme tam za ty dva dny napáchali. Ještě hromadné foto a pak hurá na Drátník. Opět jsme obsadili celou skálu. Na lehké cesty pro změnu fronta a skála, i přes svítící sluníčko, pěkně studená. Nahoře byl tentokrát nádherný výhled široko daleko. Pěkně jsme si zalezli. Dokonce i Hanka se vydala na skálu, takže chvíli se ze zdola neozývalo obvyklé: "Za kolenem,…". No a pak hurá domů. Příště pojedu zas.

Zasněžené Brno

3. listopadu 2009 v 23:37 Stalo se
Sněží. Pohled ráno z okna mě trochu šokoval. Zahrada byla pod sněhem. Měla jsem chuť zalézt zpátky do postele a vylézt až na jaře. Bohužel to ale nejde, a tak jsem byla nucena vyrazit do města.

Sice nejsem v Brně tak dlouho, ale že by napadlo tak brzo, si nepamatuju. V Brně sněží tak dvakrát do roka a sníh vydrží většinou tak půl dne, než se z něj stane odporná břečka. Pohyb po venku byl přes den ztížen tím, že pořád sněžilo, a pokud člověk nechtěl mít sníh v očích, nesměl koukat před sebe, ale pod sebe. Sněžilo celý den a ta bílá věc kupodivu vydržela až do večera.

Zasněžená Apline Tower na Lesné

Večerní zasněžené město je daleko hezčí než ve dne. Když jsem se vracela večer na privát, měla jsem najednou chuť se jen tak procházet spícími ulicemi a užívat si kouzla prvního sněhu. Užívat si volnosti, na nic nemyslet a jen tak bloumat. Jako by byl člověk najednou v jiném světě, v kouzelné pohádce a čekal, kde potká prvního trpaslíka.

Ulička do neznáma.