Říjen 2009

Trička

29. října 2009 v 17:07 | Cácorka |  Stalo se
Hurá hurá.
Je to tu. Máme hotová horolezecká trička. Dalo nám to s Goofym práci, ale výsledek je povedený. Posuďte sami.
Hotový výtvor
Zadní strana.
Přední strana.

Podzim

15. října 2009 v 22:40 Literární snažení
Už je tu zas. Podzim, čas krásně zbarveného listí, ranních mlh, pouštění draka a houbaření. Navíc tentokrát přišel náhle. Žádné postupné ochlazování. Pěkně zima hned a pořádná. Ještě minulý týden jsem šla do školy v sukni a bylo mi vedro a dneska abych si pomalu vzala kulicha. A taky je tu začátek semestru.

Ráno v sedm zazvoní budík. Ještě rozespalá kouknu z okna a tam přesně to počasí, kdy by nikdo neměl nikam chodit. Prší, fouká vítr a já musím do školy a navíc tak brzo. Zaklapnu budík. Zvoní druhý. Vypnu i ten a říkám si, že ještě pět minut v teplíčku pod peřinou. Vzbudím se za patnáct a už nestíhám. Tak si uvařím alespoň kafe, abych se probrala, a vyrazím. Cestu do školy mám vypočítanou přesně na minutu, abych přišla kolem osmý. První šalina mi ujede pro jistotu rovnou před nosem. Mrznu na zastávce a čekám na další, která má zase zpoždění. Hlavně že ta, co mi ujela, přijela včas. Do druhé se tak tak narvu. Je v ní vlivem hromady cestujících asi o deset stupňů víc, takže pro změnu vedro. Silnice směr škola je ucpaná a sedmiminutová trasa trvá patnáct. Do školy dorazím pozdě. To jsem zas jednou přecenila MHD.

Ještě se ani pořádně nerozednilo. Přednášející mluví jak uspávač hadů. Koukám z okna a pozoruju šedavou oblohu a ve větru létající listí. To je tam ale pěkně hnusně. Přestávám vnímat. Po přednášce mě čekají cvika. Tam zase má cvičící tendenci se nás pořád na něco ptát. V počítačové učebně je jak v sauně a všichni usínáme. Probudí nás až novinka, že na ústavu opět fungují flešky. Co se to stalo?

Mezi další hodinou máme dvacet minut pauzu. Deset minut přetáhne cvičící z prvních cvik. Na obědě je fronta skoro ven. Tak teď se teda nenajíme. Další cvika. Pro změnu v počítačové učebně. Kromě vedra mě ještě uspává fakt, že tenhle předmět kromě dvou kreditů už nevyužiju. Zase končíme o deset minut déle. Na obědě opět fronta skoro až ven. Ani teď se nenajím. To je z toho, že všichni na začátku semestru chodí poctivě do školy. A taky tím, že máme mini menzu. Však ono je to přejde.

Další přednáška. Proč já tam vlastně lezu, když mám zápisky asi jen z poloviny? Další cvika. Kručí mi v břiše. Naposled jsem snídala, jestli se za snídani dá považovat kafe a jogurt. Poslední dvě hodiny přetrpím hladová a těším se na privát. Konec. Venku pořád fouká, pořád je zima, pořád prší a stmívá se. Přemýšlím, jak silný musí být vítr, aby mě odfoukl. V Bille je fronta u všech tří otevřených kas ze sedmi a trolejbus narvaný pracujícími a důchodci. Když otevírám dveře privátu je tma. To byl zase den.

Utěšuje mě fakt, že zítra mám jednu přednášku odpoledne. Konečně se vyspím. Ráno je počasí totožné se včerejším. Hnusně, šero, vítr, déšť a zima, a to je teprve začátek podzimu a semestru. Bude hůř.

Adršpach

7. října 2009 v 21:35 | Cácorka |  Literární snažení
Teplicko-adršpašské skály, nebo jen Adršpach přitahují celoročně davy turistů. Ne málo jich tam bylo i o prodlouženém víkendu 26.-28.9. Logicky. Bylo nádherné počasí. Poslední teplý víkend před nastávající zimou. Kromě turistů, kteří si zaplatí u brány vstupenku a pak si projdou jeden z okruhů začínajících u pískovny, po cestě obdivují skalní bloky i osamocené skály, svezou se lodičkou přes jezírko a milionkrát se vyfotí u té či oné skály, se tou dobou vyskytovala v Ádru i jiná skupina lidí.

Tato skupinka se od běžných turistů už víc lišit ani nemůže. Někteří lidé si myslí, že to jsou blázni a cvoci, nebo také hazardéři se životem. Oni sami si říkají horolezci. Běžný turista se pozná tak, že má většinou dost nepohodlnou obuv na chození a bílé plátěné kalhoty. Některé dámy vyrazí i v podpatcích a pěkně namalované. Navíc se většinou zastavují u každé skály a koukají na ni s otevřenou pusou a pokorně se drží značené cestičky. Mezi nimi se nenápadně prodírají skupinky lidí s děravými nebo záplatovanými kalhotami podřenýma rukama i nohama. Mají velké batohy, aby do nich naskládali veškerý matroš, a už vůbec nechodí po značených cestách. Většinou odbočí někam mezi skály, aby nebyli vyjeveným turistům příliš na očích, a večer se koupou nazí u cedule zákazu koupání v pískovně. Z kempu, kde odloží lezecké vybavení, pak pokračují k "Tošovákovi" oslavit, že přežili další lezecký den. Kdyby do té hospody přišel někdo neznalý, tak by se asi dost divil. I přestože na obrazovce běží fotbal, nikdo mu nevěnuje nejmenší pozornost. Všichni si u stolu vypráví co, kde a jak ten den lezli. Přitom předvádějí neuvěřitelný tělocvik, jakže tam byla ta hranka daleko, popřípadě do jaké spáry to nalezli.

Občas se večerní sezení protáhne až do rána. Kdo by taky chtěl ráno přijít pod skálu, kde je první kruh ve dvaceti metrech a po cestě jsou jedny hodiny a možná jeden uzlík, střízlivý? Poté si prvolezec vybere nějakou pěknou rozlezovou cestu. Pomalu se nasouká do sedáku a rozbalí lano. Přes ramena si naskládá smyce všeho druhu, od tenkých kulatých, přes ploché a až po lanovice. Na sedák si naskládá presky, nasouká se do lezek a rozvážně vyrazí. Do první spáry založí "tutovej" uzlík a relativně jištěn pokračuje stále výš ke kruhu. Náhodou potká ještě jedny hodiny a pak už jen doufá, že gravitace zrovna nebude dávat pozor. Pod ním ho obezřetně sleduje druholezec, ten na bezpečnějším konci lana, a vykecává s dalšími horolezci, co zatím nikam nenalezli. Jeho pozornost si získá lehce vyděšený kolegův křik, kam že to má lézt, že tam nic není. Na to mu kolega dole po zběžném zhlédnutí situace odvětí, že nejlépe nahoru a na držení má přece celou skálu. Prvolezec pozdě zalituje, že podobné rady typu - to vysublimuješ dává taky. V situaci, kdy stojí na ničem, drží se ničeho a doufá, že umí levitovat, udělá jeden morálový krok a hurá - kruh je na dosah. Následuje obtížný odlez od kruhu. Ten je ale většinou v klidu, protože železo je železo a kdyby se náhodou něco stalo, tak se padá do kruhu. Po cestě ještě jedny hodiny a pak hurá na vrchol. Vítězství je naše. Teď už jen odjistit druholezce, napsat se do vrcholovky, dostat se do slaňáku a dolů. No a tak pořád dál. Jen cesty se mění.

A že jsou horolezci cvoci? Jsou, ale ten nádherný výhled na celý Adršpach a to, že člověk žije okamžikem, dělá horolezectví přitažlivé a nezapomenutelné.