Červen 2009

Malá Ameriká

28. června 2009 v 18:01 | Cácorka |  Stalo se
Malá Amerika
18. 6. 09
Lomy Amerika jsou opuštěné vápencové lomy v Českém krasu, které jsou spojeny systémem podzemních štol. Takže když jsem dostala nabídku jet tam ty štoly prozkoumat, tak jsem samozřejmě nemohla odmítnout. Čtyři dny měření v ulicích Berouna bylo už tak dost namáhavých, tak proč nejet večer na výlet. Vlakem z Berouna do Srbska a pak hurá pěšky směr Malá Amerika. Po cestě mi bylo řečeno, že slaníme odněkud do Malé galerie, což měl být vstup do podzemního systému štol. Taky jsem se dozvěděla, že se tam nesmí, ale nijak zvlášť mě to nepřekvapilo. Samozřejmě se nesměly vynechat strašidelné historky o Hagenovi a Hance.

Hagen byl prý bývalý SSman, kterého do štol na konci války zahnali partyzáni a on tam od té doby strašil a vraždil. V okolí se prý ztrácelo trampům jídlo a další různé věci. Byli slyšet kroky ve štolách, ale nebyl vidět jejich původce. Občas byl zahlédnut stín na nepřístupných místech a občas někdo zmizel. Každý, kdo v Hagenově štole třikrát zazvoní na traverzu a řekne: "Hagene, vem si mě," tak se tam musí do roka vrátit, jinak zemře.

Hanka byla zase dívka, která tábořila se svým přítelem v jednom z lomů. Na chvíli si odskočila a když se dlouho nevracela, tak ji šel přítel hledat, ale našel jen její boty a stopy, jako by ji někdo odtáhl. Už ji nikdy nespatřil. Na její památku zakopal na dně Jižního kříže kytaru, na kterou jí hrával.

Přišli jsme k lomu Malá Amerika. Bylo asi sedm hodin večer. Povečeřeli jsme sýrové rohlíky a vše přichystali na slanění do lomu. Po slanění nás ale dole čekalo nepříjemné překvapení. Malá galerie, kterou jsme se chtěli dostat do systému štol, byla zamřížovaná. Na poloostrově na dně lomu jsme přemýšleli, co dál. Všechny ostatní přístupy do štol, i přes vodu vzdálené Andělské schody, byly taky zamřížované. To si pospíšili znemožnit všem dobrodruhům výlety. Co teď? Jsme dole na poloostrově v lomu, pomalu se stmívá a cesta ven vede buď prusíkováním zhruba 40 m nahoru po laně, nebo přeplaváním. S botami to ale rozhodně není žádná legrace, málem jsme utopili sebe i boty. Takže moje první letošní koupání se konalo v lomu. Voda byla teplá a mokrá. Rychle se vyškrábat nahoru a vytáhnout batoh i s věcmi z lomu. Další zastávka Pustý lom.

Pomalu se setmělo a my vyrazili, souřadnice v GPS. Pustý lom leží zhruba 300 m od Malé Ameriky. Všude je tma, les praská a zní to, jako by tam pořád někdo chodil. Začínají se všude objevovat tisíce světlušek a lákat nepozorné dobrodruhy do propastí, potvory. Lom jako by ožíval. Sestupujeme opatrně do Pustého lomu a chvíli se kocháme pohledem na světlušky a pak už míříme do štol. Procházíme Diabasovou štolou do lomu Jižní kříž. Po cestě vyplašíme jednoho netopýra, procházíme mlhou, obdivujeme diabas a malé krápníky a já ve stropě objevuji nastřelovací hřeby; profese se nezapře. Všude kape voda, stísněný prostor, tma a pověst o Hagenovi a Hance vytvářejí strašidelnou atmosféru. Došli jsme do Jižního kříže a nacházíme mohylu, kde je zakopaná kytara. Přidáváme kamínek, přemítáme, jestli tramp ještě někdy po zmizení Hanky hrál, a loučíme se s Hankou. Po cestě zpět opět procházíme mlhou a budíme netopýra. Venku se rozhodujeme, že ještě navštívíme Supí lom a Jahodovou štolu. GPS už objevila potřebné čtyři družice, tak vyrážíme. Tentokrát se nám zhruba po 200 m nedaří najít zmiňované místo. GPS se nějak nemůže rozhodnout, kudy vlastně máme jít, vždy začne ukazovat na opačnou stranu, něž jdeme, a když se otočíme obráceně, jdeme najednou zase špatně. Chvíli takhle pobíháme po pěšinkách a lesem a nedaří se nám Jahodovou štolu nalézt. Nakonec se rozhodneme pro návrat, abychom stihli vlak. Opouštíme les, i tady najednou jako by bylo stísněně. Je dusno jako před bouřkou. Vyrážíme směr Srbsko, teda alespoň si to myslíme. Sice cesta vypadá asi po kilometru nějak jinak, jako bychom tudy nešli, ale někam dojít musíme. Došli jsme na louku, ale neznámou. Alespoň jsou vidět hvězdy. Všechno kolem voní senem, trávou a létem. Vracíme se stejným směrem, ale jinou cestou. Nijak zvlášť netušíme, kde že to vlastně jsme. Konečně cedule a mapa. Ať žijí naučné stezky. Teď už konečně máme správný směr Srbsko. V Srbsku ještě doběhneme noční vlak na Beroun.

To zas byla akce.:) Slanili jsme do lomu, málem se utopili kvůli botám, koukali jsme na světlušky, prolézali štoly, kochali se noční oblohou, bloudili, dobíhali vlak a moc se nám to líbilo. Přemýšlím, proč nám v lese nechtěla fungovat GPS. Třeba za to může Hanka. Určitě nechtěla, abychom šli do štol a potkali Hagena. Ten, když mu jeho oběť takhle utekla, tak nás poslal na opačnou stranu. Tak dík Hanko.
Obr.1.: Mapa štol
Obr.2.: Lom Malá Amerika

ČD, mám Času Dost

2. června 2009 v 17:35 | Cácorka |  Tak si přemýšlím
ČD - České Dráhy, tato oblíbená a všem jistě známá zkratka se dá, díky české povaze vše zlehčovat, vysvětlit i jako Času Dost, Čekej Dál, nebo i Čekej Debile. Právě tak si teď připadám, když tvrdnu na nádraží v Pardubicích a čekám na další vlak. Zrovna mi jeden ujel, protože vlak z Hradce Králové měl opět zpoždění. Je to až s podivem, jak velké zpoždění se dá získat na dvaceti kilometrové vzdálenosti a cestě, která by měla trvat maximálně dvacet pět minut. Stačí vyjet o pět minut později, pět minut čekat v Opatovicích a deset v Rosicích a hned se z půl hodinové jízdy stává tři čtvrtě hodinová a z dvou a půl hodinové jízdy do Brna čtyř hodinová. A kdo vám ten čas nahradí? České dráhy to rozhodně nebudou.

Jako student vysoké školy jsem nucena většinou cestovat vlakem. Mezi Brnem a Hradcem je to bohužel pořád nejrychlejší způsob dopravy. Auto, vrtulník nebo jiný dopravní prostředek nevlastním a teleport ještě stále nikdo nevynalezl. Nezbývá mi tedy nic jiného než sednout na vlak a tiše nadávat na zpoždění.

Mé zážitky s Českými drahami se tak rozšířily o další užitečný poznatek, že kromě jídla a pití je dobré si sebou vzít i deku, nebo nejlépe vlastní skládací postel. To až budete čekat na mrazivém nástupišti mezi ostatními cestujícími, většinou studenty a bezdomovci, nebo až vám ujede poslední možný spoj a nikdo za to nemůže. Dále doporučuji různé společenské hry, aby se mohli zapojit i ostatní zoufalí cestující, a hodně alkoholu, na zahřátí samozřejmě. Jako společenskou hru můžete vymýšlet pomstu Českým drahám. Jistě to bude velmi kreativní zábava.

Vlaky čekají na přípoje maximálně do pěti minut. Tuto větu hlásali ČD zhruba před dvěma lety, aby se zabránilo častým zpožděním. Myšlenka je to možná hezká, ale nerealizovatelná. Když se vám pak stane, že váš vlak čeká na nějaký jiný dvacet minut a spoj vám díky tomu ujede, právě proto, že čeká pouze do těch pěti minut, připadá si člověk jako v Kocourkově. Tohle prostě musel vymýšlet někdo, kdo viděl vlak pouze na obrázku.

Vlaky zdraží a zrychlí. Tento nápis jsme celkem nedávno mohli číst v novinách. A co se doopravdy stalo? Vlaky zdražily. Toho si všiml každý, kdo vlakem cestuje alespoň trochu pravidelně. A co se stalo s tím zrychlením? Zatím jsem si nevšimla nějaké převratné změny. Pokaždé, když jedu do Brna nebo do Hradce sprintuji s batohem v Pardubicích mezi druhým a čtvrtým nástupištěm a modlím se, aby tam to ECčko stálo. Co jiného mi také zbývá, když na přestup jsou čtyři minuty a včas jsme přijeli asi jen dvakrát, a to studuji v Brně čtvrtým rokem? Nic než omluvit zpoždění vlaku a čekat. Tiše nadávat, vymýšlet pomstu a marně doufat, že se třeba časem objeví konkurence. :)